New World Order


RACIONÁLNĚ-SOCIÁLNÍ ARISTOKRACIE jako transformace a katarze
PŘÍMÉ DEMOKRACIE

 

Přímá demokracie

 

Slovo "demokracie" v češtině znamená "vláda lidu", t.j. vláda všech občanů stejnou měrou - přímé spolurozhodování všech členů společnosti o věcech veřejných, o věcech, které se dotýkají života každého jedince. V této čisté formě bohužel dnes neexistuje demokracie v žádné zemi. Ze všech nejvíce se tomuto ideálu blíží Švýcarsko, jehož občané již 150 let hlasují v referendech o všech důležitých zákonech (jako jediným v Evropě se jim podařilo uchovat si výdobytky revolučního roku 1848) a již 110 let mají i právo přímé zákonné iniciativy (nové zákony může iniciovat nejen parlament ale i občané sebráním dostatečného množství podpisů). Protože se pojmu demokracie běžně používá k označení existujicích reprezentativních systémů vlády (reprezentativní demokracie), nezbývá stoupencům jediné skutečné demokracie než používat k jejímu označení přívlastku "přímá".

Na úsvitu lidské civilizace byla přímá demokracie pravděpodobně hodně rozšířena (např. před příchodem Evropanů bylo u severoamerických Indiánů mnohem více rozšířeno demokratické rozhodování o zaležitostech jednotlivých kmenů než autoritativní vláda dědičných náčelníků). Když počet obyvatel v nějaké správní jednotce vzrostl nad zhruba 10 tisíc, přestávala přímá demokracie fungovat, protože tenkrát neexistovaly prostředky pro efektivní a rychlou komunikaci mezi všemi příslušníky takové obce. Rozhodování se postupně soustředilo v rukách malé skupiny lidí.

Dnešní reprezentativní "demokracie" je sice velký pokrok proti neomezené monarchii a asi ten nejlepší způsob organizace společnosti při komunikačních možnostech, které až donedávna lidstvo mělo. Jenže stále více lidí začíná být nespokojeno s tím, že má jen minimální možnost spolurozhodovat o věcech, které mají přímý vliv na jejich životy. Už jim nestačí dostat hlas jen jednou za čtyři nebo pět let při všeobecných volbách, při nichž zvolí své zástupce, kteří pak do příštích voleb mohou vládnout jak se jim zlíbí. Zatím neexistuje mechanismus, který by zvolené reprezentanty nutil brát po celou dobu jejich funkčního období ohled na mínění svých voličů. Záleží to zcela na jejich libovůli. Navíc v mnohých zemích nemají voliči skutečný výběr ani v den voleb, pokud se programy jednotlivých stran, které kandidáty nominují, liší jen v nepodstatných detailech.

S rychlým rozvojem moderních komunikačních prostředků v posledních několika málo letech, reprezentovaným především překotným růstem Internetu, sílí naděje, že by se přímá demokracie mohla opět stát praktickou formou organizace společnosti a to i v měřítku dnešní celosvětové populace. A skutečně, stále více lidí požaduje zavedení nějaké formy přímé demokracie, jak tomu nasvědčují i četné webové stránky věnované tomuto tématu. Odkazy na mnohé z nich najdete na mé mnohem podrobnější anglické stránce o přímé demokracii.

Systém hojně využívající iniciativy a referenda existuje již více než sto let ve Švýcarsku, (které dosáhlo, díky jemu, nejvyšší životní úrovně v Evropě), v Bavorsku a ve 23 státech USA. Právo na iniciativu a referendum má být v brzké době zahrnuto i do belgické ústavy.
Požadavek práva na iniciativu a referendum byl již obsažen ve Washingtonské deklaraci z roku 1918 ustavující první Československou republiku. Ovládnutí scény politickými stranami toto právo dočasně potlačilo. Avšak bez něj nemůže být žádný politický systém označován za demokracii. ... 

 

zdroj: Občanská společnost

---------------------------------------------

Co je přímá demokracie?

Jiří Polák

Pojem přímá demokracie se objevuje stále častěji v české politické debatě. Zdá se však, že různí lidé si pod tímto pojmem představují různé věci, čímž dochází k nedorozumnění. Nejčastější mylná představa je ta, že všichni, kdo propagují přímou demokracii chtějí, aby všichni občané neustále přímo hlasovali o každé jednotlivé otázce. Je sice pravda, že někteří aktivisté v západních zemích (USA, Velká Britanie, Řecko…) prosazují tento princip. Převážná většina příslušníků našeho hnutí (ano, lze už mluvit o neustále sílícím celosvětovém hnutí) zastává mnohem umírněnější stanovisko: zachovat reprezentační systém, ale doplnit jej prvky přímé demokracie, z nichž nejdůležitější a nejvíce diskutovaný (ale ne jediný) je právo občanů na občanskou iniciativu a referendum.

Slovo demokracie pochází z řečtiny (demos - lid; kratein - vládnout). První demokracie vznikla v Řecku a trvala přibližně 100 let - od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před Kristem. Byla to demokracie přímá (ovšem s vyloučením otroků a žen). I dnes tu jsou lidé, kteří poukazují na to, že mluvit o přímé demokracii je vlastně nepřesné, protože skutečná demokracie může být jedině přímá. I když je to v zásadě pravda, z praktických důvodů, pro zamezení nedorozumnění v dnešní veřejné debatě je třeba používat termíny demokracie přímá a reprezentační.

Se zánikem Západořímské říše zanikly na dlouho poslední stopy po demokratickém systému. V západní kulturní sféře převládl feudalismus. Teprve ve třináctém století, v Anglii, začala být omezována moc krále ve prospěch zájmových skupin, z kterých se postupně vyvinul parlament. Skutečně demokratické ideje se poprvé od antiky přechodně vynořily v Čechách v době Husitského hnutí (1419 - 1432). Další podobná vlna přišla až v období anglické republiky (Commonwealth, 1653-1659; t.zv. ˝Levellers˝). Rozhodující obrat v politickém vývoji západního světa přišel však až s americkou a francouzskou revolucí ke konci 18. Století. V nově vzniklých USA se vynořila myšlenka lidového referenda, která se přes Francii dostala do Švýcarska. Tato země se lišila od ostatních zemí Evropy tím, že byla rozdrobena na značně samostatné kantony položené v hornatém, málo přístupném a strategicky poměrně málo důležitém terénu. Po potlačení evropské revoluce 1848 přišlo téměř všude nové období reakce a útisku. Švýcarsko však - díky své poloze - uniklo pozornosti okolních imperialistických mocností a - inspirováno do jisté míry americkými idejemi - vybudovalo si dosud zdaleka nejdemokratičtější systém na světě. Podstatnou složkou tohoto systému je právo občanů na vlastní iniciativu a referendum. I když i ve Švýcarsku existují politické strany a parlament, seženou-li občané během předepsané doby alespoň minimální předepsaný počet podpisů na podporu určitého návrhu, stane se tento návrh zákonem, který nemůže parlament ani vláda zrušit.

Vývoj v USA šel jiným směrem. Jejich ústava - svého času nejpokrokovější dokument v moderní historii - nesplnila očekávání, přes sérii doplňků. Stala se jakýmsi mýtem, podobně jako bible pro křesťany a korán pro muslimy. Politická skutečnost se vyznačovala pokračující korupcí a zákulisní vládou finančně silných korporací. Ke konci devatenáctého století vznikla jako reakce proti tomuto stavu dvě hnutí - ˝populistické˝ v devadesátých letech, operující hlavně na venkově, a ˝progresivní˝, rozvinuté na počátku dvacátého století ve městech. Zraky nespokojených Američanů se začaly obracet ke Švýcarsku. 1894 navázal švýcarský emigrant Bosshard, usedlý v Oregonu, kontakt s curyšským časopisem Arbeiterstimme, aby mohl těžit ze švýcarských zkušeností. Mezi léty 1898 a 1918 bylo prosazeno právo občanů na iniciativu a referendum, jakož i odvolaltelnost reprezentantů, v 19 amerických státech. Tento vývoj se však později zpomalil.

Od skončení první světové války se přidalo už jen 5 dalších států. Začalo docházet ke korupci i tohoto hlavního nástroje přímé demokracie: Finančně silné korporace iniciovaly samy některé návrhy a platily 10 - 20 dolarů za podpisy málo vzdělaných chudých občanů. Proto má pojem ˝přímá demokracie˝ v očích mnohých Američanů špatnou pověst. Demokratizační proces však začal znovu sílit po skončení studené války. V druhé polovině 90-tých let byl založen ve Washingtonu Ústav pro Iniciativu a referendum, který vede procesy proti politikům, snažícím se toto občanské právo omezovat. Další významná organizace - Filadelfia 2 - byla založena bývalým senátorem Mikem Gravelem. Později byla přejmenována na ˝Národní iniciativu pro demokracii˝. Tato organizace vede kampaň za přijetí dodatku k celoamerické ústavě, který by zaručil právo na inciativu a referendum občanům i na federální úrovni. Jeffersonovo středisko pro demokratické procesy zavedlo instituci ˝občanských porot˝ podle vzoru ˝Planungszellen˝ prof.Dienela v Německu. Neustále se vedou internetové debaty o tom, jak postupovat pro demokratizaci politického systému, též s využitím moderní komunikační a informační technologie. Vznikly pojmy ˝e-demokracie˝ a ˝teledemokracie˝. Bushův ˝boj proti terorismu˝ přechodně utlumil tyto debaty, ale vývoj ke skutečné demokracii je nezadržitelný.

Opět jiný byl vývoj v Evropě. Pod vlivem socialistických myšlenek zde začalo sílit dělnické hnutí, vedené ovšem hlavně levicovými intelektuály. Proti němu se formovaly síly pravice. Vývoj k demokracii se zaměřoval na postupné rozšiřování volebního práva ve prospěch skupin, které je dosud neměly. Společnost sestávala hlavně ze tří značně homogenních kategorií: dělníci, podnikatelé (kapitalisté) a zemědělci. Jejich zájmy byly hájeny příslušnými politickými stranami. Vznikla ideologie, podle které je demokracie systém vlády několika, nejméně dvou, politických stran, z nichž některé jsou ve vládě a jiné v opozici, při čemž všichni občané mají právo volit kteroukoli stranu v periodických svobodných a tajných volbách. Začalo se rozlišovat mezi stranami ˝demokratickými˝ a totalitními (t.j. fašistickými, nacistickými a hlavně komunistickými). Avšak nezaujatá úvaha musí vést k chápání toho, že vláda politických stran, ať jedné nebo několika, již podle definice nemůže nikdy být demokracie. Každá politická strana, i teoreticky, hájí zájmy určité kategorie občanů. Vytvoří-li však vládu, začne řídit - ze svých úzkých stranických pozic - celou společnost. Již zde je zásadní a neodstranitelný rozpor. K tomu pak v praxi přistupuje korupce mocí a korupce specifickými zájmy (˝vested interests˝) na úkor zájmů převážné většiny občanů. S touto korupcí se setkáváme v ČR od pádu komunismu na každém kroku.

V době totalitních režimů (t.j. od třicátých do počátku devadesátých let dvacátého století) se jevily stranicko-parlamentární režimy jako jediná alternativa a jako skutečná demokracie. Po pádu sovětského imperia se však pozornost občanů průmyslového světa začala obracet k nedostatkům uvnitř vlastních systémů. Tím vznikla živná půda pro myšlenku přímé demokracie. V polovině devadesátých let se prosadila v Německu organizace Mehr Demokratie e.V., schopná získat podporu mnoha set tisíců občanů.

Podobné, i když ne tak silné organizace a hnutí existují teď už snad ve všech evropských státech. R. 1998 byla v ČR (Příbram) uspořádána první mezinárodní konference o přímé demokracii v dějinách - bez sponsorů, financovaná jen účastnickými poplatky. Zúčastnili se představitelé výše zmíněných organizací (z USA: senátor Gravel; prezident Ústavu pro iniciativu a referendum Dane Waters; Ned Crosby, zakladatel a předseda Jeffersonova střediska pro demokratické procesy; prof.Ted Becker - největší světový odborník na teledemokracii; socioložka Lyn Carson z Australie; prof.Takase z Japonska; reprezentanti německé Mehr Demokratie a mnozí jiní.) Důležitost této události bude plně pochopena až s odstupem doby. Příbramská konference dala podnět ke vzniku mezinárodní sítě pravidelných internetových kontaktů. Druhá celosvětová konference se konala r.2000 v Řecku. Pod dojmem úspěchu dosaženého v Příbrami vznikla evropská síť iniciativ pro přímou demokracii (NDDIE; konference v Mnichově 2000, v Praze 2001 a v Bratislavě 2002), evropský Ústav pro iniciativu a referendum a vloni na podzim organizace Democracy-Europé. Od r. 1998 vychází v ČR anglický čtvrtletník Worldwide Direct Democracy Newsletter.

V celosvětovém hnutí existují hlavně tyto směry:

1.    Ten, který chce zachovat nynější systémy reprezentační demokracie, ale doplnit je právem občanů na iniciativu a referendum bez prohibitivních omezení. (Tento směr je nejsilnější.)

2.    Deliberativní směr vytvářející formalizované kanály pro kvalifikované občanské diskuse (Planungszellen podle prof.Dienela, Německo, americké Citizen Juries, experimenty na Univerzitě v Sydney a vědecký deliberativní průzkum organizovaný v USA a v menším měřítku ve Skandinávii).

3.    Radikální směry navrhující odstranit reprezentaci a zavést debaty a hlasování pomocí internetu (e-demokracie; takový návrh se nedávno vynořil i v ČR - "Internetová strana").

4.    Komplexní modely nových politických systémů.

Češi mohou být hrdi na to, že české Hnutí za přímou demokracii je ve světovém hnutí na špičce. Česky byla napsána jedna z hlavních knih, pojednávajících o této problematice: Milan Valach, Svět na předělu. Nedávno zde byla vypracována Občanská ústava České Republiky - první toho druhu na světě.

Kdo by měl zájem o bližší informace, může se obrátit na webovou stránku http://pdemokracie.ecn.cz

Autor podporuje Hnutí za přímou demokracii.

Zdroj: Britské listy

-----------------------------------------------

Přímá demokracie

Zastupitelská demokracie se potýká s řadou problémů. Mezi možná řešení patří demokracie participační či přímá. Jaké jsou prostředky přímé demokracie? A které z nich již můžeme u nás využívat?

Především v průběhu posledních 200 let se vyvinul dnes všeobecně používaný systém tzv. zastupitelské demokracie. V něm funguje systém politických stran, které se ucházejí o přízeň voličů. Ve volbách si lidé svobodně zvolí několik svých zástupců, kteří jsou posléze zmocněni rozhodovat o veřejných záležitostech jménem svých voličů.

Zastupitelská demokracie se však potýká v dnešní době s řadou problémů. Přestává být dost demokratická. Ačkoliv občané mají možnost hlasovat a nominálně existuje více stran, v praxi je mezi jejich programy stále menší rozdíl. Lidé to cítí a stále méně jich chodí k volbám. Navíc je tu třeba problém financování volební kampaně korporacemi a jejich stále větší komercionalizace. Mezi často uváděné problémy také patří:

·      Politická elita začíná sama sebe chápat jako skupinu povolanou k tomu, aby určovala co je a co není pro společnost dobré.

·      Vytvořila se stabilní skupina několika málo politických stran, které se střídají u moci a i pouhá účast v opozici je pro ně dostatečným zdrojem moci, vlivu a ekonomického prospěchu. To však snižuje motivaci respektovat požadavky veřejnosti.

·      Občané nemohou rozhodovat o konkrétních kauzách, pouze si volí abstraktní balíky koncepcí v podobě jednotlivých politických stran. Často tedy musí s tím, co chtějí, hlasovat i pro to, co nechtějí.

·      Korupce - Je-li rozhodování v otázce veřejného zájmu výhradně v kompetenci úzké skupiny jedinců, přičemž celá řada informací podléhá různým formám utajení, otvírá se tak doširoka brána různým zájmovým skupinám, které prostřednictvím korupce a manipulace s informacemi prosazují svoje zájmy na úkor zájmů veřejnosti.

·      Nemožnost zasahovat do akutálního veřejného dění vede obyčejné občany k pocitu, že nemají na nic vliv a nemohou nic změnit. Volební účast stále klesá (v roce 1990 při volbách do České národní rady byla účast 96.8%, v roce 1992 85.1%, v roce 1996 do Poslanecké sněmovny 76.1%, v roce 1998 74% a v roce 2002 již pouze 58.2%. Při volbách do jiných institucí je ještě mnohem nižší). Nízká účast pak posiluje moc radikálních a jinak nevolitelných stran. K moci se dostává strana, kterou volilo jen nepatrné procento z celkového počtu voličů. Neúčast na rozhodování likviduje pocit zodpovědnosti za sebe i společnost.

Zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že příznivým prostředím pro řešení těchto problémů je tzv. participativní demokracie, nazývaná též jako přímá demokracie. Nejde o čistou přímou demokracii, ale uplatňuje se tzv. demokracie polopřímá, kdy je rozhodování zvolených zastupitelů doplněno metodami přímé účasti občanů.

Zjednodušeně můžeme polopřímou demokracii popsat takto: O většině veřejných záležitostí rozhodují zvolení politici, avšak v okamžiku, kdy si veřejnost přeje vstoupit do rozhodování (z jakéhokoli důvodu, např. protože je s rozhodnutím politiků nespokojena), má k tomu nezadatelné právo. Občané mají možnost rozhodovat v lidovém hlasování o všem, o čem mohou rozhodovat zastupitelé, které si zvolili. Občané mohou svým hlasováním zrušit rozhodnutí zastupitelského orgánu, nebo přímo schvalovat, nebo zamítat zákony.

Některé prostředky účasti občanů na rozhodování, které můžeme v Česku využít, jsme popsali v jiných sekcích portálu Občanská společnost - návod k použití - např. petice, místní referendum či účast ve správním řízení.

Dále uvádíme, co to přímá demokracie vlastně je a jak je to s jejím zaváděním u nás.

                        Co je to přímá demokracie

Podle IRI Europe přímá demokracie znamená, že občané mají právo přímo rozhodovat o důležitých politických otázkách prostředky lidového hlasování, tedy nezávisle na přání vlády či parlamentu. Hlasování vychází z vlastní iniciativy občanů, nebo je zakotveno v ústavě jako závazné pro určité politické rozhodnutí.

Aby se jednalo skutečně o přímou demokracii, musí být splněny především dvě podmínky:

·      Přímá demokracie je rozhodování o důležitých politických tématech, nikoli o politických představitelích. Právo na odvolání a přímou volbu politických představitelů (např. přímá volba starostů či prezidenta) tedy nepatří do přímé demokracie.

·      Proceduru přímé demokracie může zahájit zákonem stanovený počet občanů nezávisle na přání vlády či parlamentu.

Plebiscit - všeobecné lidové hlasování, které však neiniciují občané, ale vláda, parlament či jiné úřady, není podle tohoto pravidla prostředkem přímé demokracie.

V běžném úzu a v současné praxi se však mezi referendem a plebiscitem příliš nerozlišuje (viz např. referendum o vstupu ČR do EU). Proto i v tomto textu označujeme jako referendum i plebiscit.

                             Prostředky přímé demokracie

Přímá demokracie má tři základní prostředky: referendum, iniciativu a alternativní návrh. Všechny tyto prostředky se mohou v občanské společnosti objevovat v různých formách a mohou být institucionalizovány různými způsoby.

Referendum: Právo zákonem stanoveného počtu občanů odmítnout nebo akceptovat rozhodnutí úřadů pomocí všeobecného lidového hlasování.

Iniciativa: Právo zákonem stanoveného počtu občanů navrhnout všem voličům zavedení nového zákona či jeho novelu. O návrhu je pak rozhodnuto lidovým hlasováním - referendem.

Alternativní návrh: Právo úřadů či zákonem stanoveného počtu občanů učinit alternativní návrh v rámci kontextu iniciativy či referenda. Rozhodnutí o návrhu je učiněno prostředky lidového hlasování.

                        Česká republika a přímá demokracie

Z prostředků přímé demokracie je u nás uzákoněno obecným zákonem pouze místní referendum (věnuje se mu celá sekce těchto stránek).

Jednou jsme již také měli možnost hlasovat v celostátnímu referendu - o vstupu ČR do EU. Nebylo to ovšem na základě obecného zákona o možnosti konat lidové hlasování, ale pouze díky zvláštnímu zákonu o referendu o našem vstupu do EU. V případě nutnosti vyhlášení všeobecného referenda je tedy zatím vždy nutné přijmout speciální zákon.

Pokusy na uzákonění všeobecného referenda, kterých bylo dosud 12, zatím vždy ztroskotaly na odmítnutí tohoto zákona některými politickými stranami.

Zůstává tak nenaplněna Ústava ČR, která ve svém čl. 2 říká: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo."

                             Historie návrhů zákonů o referendu:

Celkem bylo od roku 1993 předloženo sněmovně 12 návrhů zákonů o obecném referendu. Ani jeden však dosud nebyl schválen. 3 z nich navrhla vláda (všechny poslední návrhy od roku 2000), zbytek - tedy 9 navrhli poslanci. Jeden z těchto zákonů omezoval lidové hlasování pouze na rozhodnutí o "přípustnosti podstatně omezit svrchovanost ČR" - měl tedy především zajistit referendum v případě rozhodování o vstupu ČR do EU.

Pouze jeden návrh z těchto 12 - Vládní návrh ústavního zákona o referendu (tisk 1039) se dostal za hranice sněmovny do Senátu - bylo to v roce 2002. Senát však návrh na první schůzi zamítl.

Pouze v jednom případě obsahoval návrh zákona také návrh na uzákonění možnosti lidové zákonodárné iniciativy - bylo to v roce 1997.

V době, kdy se schylovalo k rozdělení Ćeské a Slovenské republiky, byl zákon o referendu - omezený pouze na možnost položit občanům ČSFR k rozhodnutí zásadní otázky státoprávního uspořádání ČSFR - schválen Federálním shromážděním v roce 1991. Tento ústavní zákon měl č. 327/1991 Sb., k němu byl pak přijat zákon o způsobu provádění referenda - č. 490/1991 Sb. I přesto, že zákon existoval, a vyhlášení referenda bylo také schváleno, Slovenská ani Česká národní rada nakonec neschválily ani jedno znění navržené otázky. O rozdělení republiky tak nakonec rozhodl parlament. Do právního řádu ČR však tento zákon nebyl z pochopitelných důvodů převzat.

(Podrobnější přehled neschválených návrhů zákonů o referendu najdete v tomto dokumentu)

Související dokumenty:
Obecné referendum v ČR - přehled návrhů zákonů v letech 1993 - 2005


Související odkazy:
Agora - občianske združenie na podporu priamej demokracie
Evropská síť iniciativ za přímou demokracii (NDDIE - Network for Direct Democracy in Europe)
Hnutí za přímou demokracii

Související zákony:
Ústava České republiky (1/1993)
Zákon o právu petičním (85/1990 Sb.)

ozdroj: Občanská společnost

--------------------------------------------------

 

Přímá demokracie a volební systém

Jarmila Kubátová

29.10.2010

Švýcarsko je jedinou zemí světa, kde existuje přímá demokracie. To je v 21.století vědy a techniky víc než zvláštní úkaz. Švýcarská přímá demokracie je super, všichni o ní básní- ale považte, přestože se už tolik desetiletí osvědčila, nebyla zavedena dodnes nikde jinde na světě. Jak je tohle vůbec možné?


Nemusím se domnívat, ale mohu to s určitostí tvrdit, že je to proto, že světoví vládci si přímou demokracii nepřejí. Kapři si přece svůj rybník nevypustí. Světoví kapři rozhodují o místních zkorumpovaných minikapřících, tahají je jako loutky na provázcích, takže není v jejich zájmu, aby si lid bez místních loutek rozhodoval sám. Zbývá otázka, z jakého důvodu přímou demokracii dovolili ve Švýcarsku, proč tam také radši nenechali zastupitelský podvod. Domnívám se, že to má souvislost s tím, že se Švýcarsko stalo pokladničkou světových bankéřů. Potřebovali mít ve Švýcarsku trvale stabilní prostředí, bez sebemenších sociálních otřesů. Z toho důvodu jednak udělali ze Švýcarska neutrální zemi, kde se prý už asi 200 let neválčilo a zavedli v něm přímou demokracii, aby byl lid maximálně spokojen a nevytvářely se nikde žádné sebemenší třecí plochy, nebo nedejbože jakékoliv odbojné skupinky. Ve Švýcarsku dodnes existuje také domobrana, která umožňuje, že všichni muži mají doma zbraně a mohou být kdykoliv povolaní bránit svou vlast. Takže zlatá bankéřská pokladnička je skutečně velmi dobře zajištěna ve stabilním prostředí. (Napadá mě otázka, proč vlastně Hitler Švýcarsko nenapadl? Vždyť mohl naprosto ignorovat, že je to neutrální stát. Mohl přepadnout banky a napakovat se zlatem. On to ale kupodivu neudělal. Zvláštní.)

Zdá se, že lid nikde ve světě nemá šanci, aby se přímá demokracie prosadila a zavedla, přestože se ve Švýcarsku tolik osvědčila. To by se k tomu museli odhodlat světoví vládci- ale ti přemýšlí nad jinými věcmi. Americko-izraelská oligarchie prý již několik let připravuje válku. Nejprve prý chtěji napadnout Irán a postupně rozšířit konflikt na další státy- prostě prý vyprovokovat řízenou třetí světovou válku. Je toho plný internet. Již dlouho po internetu kolují názory, že vládci světa chtějí vybít 5 miliard lidstva, aby si ze zbytku obyvatelstva udělali otroky, které by si očipovali a definitivně je tím zotročili a zavedli tzv. NWO.

Ale zanechám katastrofických představ a radši popíšu, v čem spočívá švýcarský zázrak přímé demokracie. Menšina proti většině obvykle nemá z matematického hlediska žádnou šanci. Existuje však způsob, jak dokonce i menšinám zajistit právo na sebeurčení – a to je švýcarský systém přímé demokracie. Švýcarský zázrak začíná tím, že ačkoliv Švýcarsko nemá téměř žádné suroviny, přesto je to jedna z nejlépe prosperujících zemí světa. Například úroveň životní úrovně ve Švýcarsku převyšuje životní úroveň v Mosambiku 400 krát, začátkem 19.století to bylo ale jenom 5:1. Velký význam v diferenciaci krajin však sehrály především strukturální reformy MMF v Mosambiku- o čemž snad není nutno dále pokračovat psát.

Dalším zázrakem je, že i když  lidé žijící v této zemi mají různé jazyky (němčina, francouzština, italština a další), různá náboženství (katolické a protestantské) a různou kulturu (německou, francouzskou a italskou), tak v této zemi neexistují vnitřní konflikty. To vše se podařilo jen díky zvláštnímu systému státní správy, který je pro občany jediným stmelujícím principem. Jedná se o vyváženou kombinaci držených, sdílených a delegovaných pravomocí na 3 úrovních státní správy: na úrovni obce, kantonu a federace. Díky tomu Švýcarská konfederace existuje v pohodě již více než 700 let!

Tento vyvážený demokratický systém nevznikl rychle. Vyvíjel se od r.1291, kdy tři horské kantony, Uri, Schwyz a Unterwald, založily konfederaci států, k níž se postupně připojovaly další, až dosáhly dnešního počtu 26 kantonů. Švýcarská konfederace vznikla „zdola“ tak, že jednotlivé kantony – vlastně samostatné státy – dobrovolně předaly část svých pravomocí konfederaci. Ale Švýcarsko se nestalo „tavícím kotlíkem“ jako tomu je v případě USA, ale zůstalo státem sestávajícím z různých menšin.

Aby takto různorodý stát držel bez konfliktů a s plným souhlasem všech občanů pohromadě, vznikl zde účinný systém přímé demokracie. Pro stát tvořený různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami využívá k tomu důmyslný systém referend na federální, kantonální a místní úrovni, doplněný systémem lidových iniciativ. Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje? Přímá demokracie Švýcarska je uskutečňována na třech úrovních: na úrovni obce, kantonu a na úrovni federace. Mezi federací, kantony a obcemi je rovnováha moci.  Existuje federální ústava, ale každý kanton má taky svou vlastní ústavu.

Ačkoliv je suverenita kantonů omezena, kantony mají všechny tři tradiční státní pravomoci: legislativní, výkonnou a soudní. Rozhodují o svém vlastním demokratickém systému a určují vykonávání moci v systému jejich přímé demokracie. Rozhodují o své vlastní struktuře vnitřní decentralizace včetně pravomocí místních úřadů. Pro srovnání: v České republice anonymní byrokracie v centrálních institucích v Praze a velmi často dokonce jen  politická menšina – hrstka vládních politiků -  rozhoduje  o  administrativní struktuře celého státu. To znamená, že politici v Praze rozhodují i o velikosti okresů a krajů, o zahrnutí obcí pod jednotlivé okresy a kraje, rozhodují, zda se okresy nebo kraje zmenší, zvětší, zruší nebo obnoví, jaké budou jejich pravomoci, které instituce pod ně budou spadat – zda školy, nemocnice, atd., a to bez ohledu na přání občanů, kteří v těchto krajích, okresech či obcích žijí, bez ohledu na to, zda si tam určitou školu nebo nemocnici přejí nebo nepřejí. Ve Švýcarsku si ale o všech  těchto záležitostech rozhodují přímo občané v rámci svých kantonů nebo obcí sami, neboť oni sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a sami si rozhodují, co chtějí ze svých daní platit. Proč by o jejich daních měla rozhodovat hrstka anonymních centrálních úředníků kdesi v Praze?

Každá obec se také stará o každodenní potřeby občanů a prostřednictvím systému přímé demokracie kontroluje finanční výdaje, volí místní parlamenty a členy výkonné rady, rozhoduje o daních, účastní se místního plánování atd. Místní demokracie je velmi podstatnou součástí systému společnosti při zajišťování práv na sebeurčení  a při urovnávání konfliktů.

Federální struktura země zase musí místní demokracii zajistit její existenci v duchu pojetí švýcarského federalismu. Referenda a iniciativy existují na všech třech úrovních: federální, kantonální i místní. 

Legislativní referendum nepovinné je možné buď na základě iniciativy 50 000 občanů, nebo na základě iniciativy 8 kantonů. Federální státní úřady samy nemohou vyvolat legislativní referendum. Jakmile je zákon podléhající referendu přijat oběma komorami, je uveřejněn ve Federálním věstníku a běží lhůta 90 dní, během nichž může být žádáno referendum. Pokud je získáno 50 000 podpisů občanů během těchto 3 měsíců, referendum se stane závazným  – úřady nemohou napadený zákon odvolat. Pak jeden měsíc před referendem všichni švýcarští občané dostanou ve formě publikace legislativní text a jako jeho součást veškeré námitky jak proti jeho přijetí, tak i pro přijetí. Občané se pak mohou při hlasování kvalifikovaně rozhodnout.  Je-li vyšší počet hlasů proti než je počet hlasů pro nebo je-li stejný počet hlasů proti a pro, zákon je považován za neplatný a nepřijatý. V opačném případě anebo pokud nebylo referendum vyžádáno, nabude text platnosti.

Povinné ústavodárné referendum. Žádná úprava ústavy není možná bez lidového hlasování a bez získání dvojí většiny: prosté většiny hlasů v rámci celé konfederace a současně souhlasu většiny kantonů. Povinně musí být v referendu schváleny i mezinárodní smlouvy ohledně připojení Švýcarska ke kolektivní bezpečnostní organizaci nebo k  mezinárodní organizací a též v případě naléhavých rozhodnutí měnících ústavu. (Pro srovnání: v Česku o změně ústavy rozhoduje prostou většinou hlasů, což je minimálně 101 hlasů, 200 členný  Parlament a změnu schvaluje Senát s 81 členy – také na základě rozhodnutí prosté většiny, tj. minimálně 41 hlasů. Tedy pouhých 142 volených  zástupců může – v souladu se zákonem – změnit ústavu 10 milionů obyvatel!!)

Lidová iniciativa umožňuje libovolné skupině voličů navrhnout celkovou nebo částečnou revizi ústavy. Návrh na referendum musí získat 100 000 podpisů, shromážděných během 18 měsíců. V tom případě federální úřady nemohou lidovému hlasování bránit.  

Závěr: Ve Švýcarsku je demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Tento švýcarský systém přímé demokracie je systém otevřený a pružný, aby reagoval na potřeby obyvatel, a je dostatečně pevný na to, aby odolal tlakům zvenčí i rozvratům zevnitř. Je velmi dynamický a vždy spojený se svými občany – s jejich aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim slouží, a ve kterém jsou šťastni.

Slovo editora

Pokud jste dočetli až sem, pak vězte, že jste ještě nezačali ani kapitolu Úvod. Text, který autorka poslala, má 19 stran. Vzhledem k jeho rozsahu a formátování jsem se rozhodl jej ponechat v původní formě a nabídnout jej jako PDF soubor (400kB).

 

zdroj: Zvědavec


 

Co to vlastně je přímá demokracie?

 

Přímá demokracie představuje radikální změnu politického systému, a to tím, že rozhodující moc berou občané jejím prostřednictvím  z rukou politických stran a politiků. Konečné rozhodnutí je v systému přímé demokracie vždy právem občanů samotných.   Občané  mohou  přímo rozhodnout  kdykoliv si to budou přát.   

Přímá demokracie je nástroj  dávající občanům právo  rozhodovat přímo svým hlasováním všechny otázky, o nichž mají právo rozhodovat jimi volení politikové, a to od úrovně obce, až po úroveň státu.

V systému přímé demokracie mohou občané navrhovat a schvalovat zákony, včetně ústavních, příp. zamítat  zákony  schválené  poslanci.

Přímá demokracie navíc umožňuje občanům odvolat jimi volené politiky kdykoliv! Tedy nikoliv jen jednou za čtyři roky ve volbách, ale vždy, když si to občané budou přát a toto své přání dají najevo formou petice žádající vypsání referenda o odvolání daného politika. Takto mohou např. rozhodnout o rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb.

Základními nástroji přímé demokracie jsou:

I – právo na iniciativu, tj.  na vyvolání závazného referenda prostřednictvím petice

R  - právo občanů na referendum

O – právo na odvolání kteréhokoliv voleného zástupce občanů prostřednictvím petice a referenda.

Slovní spojení "přímá demokracie" používáme jako zavedenou "obchodní značku", která má současně tu výhodu, že ihned sděluje, o co nám jde: tj. o přímé rozhodování občanů. Ve skutečnosti si ale nepředstavujeme, že by stávající systém zastupitelské demokracie měl být zrušen a občané by měli přímo rozhodovat o všem. To je technicky neproveditelné, a navíc téměř nikdo z občanů nemá zájem stále o něčem hlasovat. Je také mnoho jiných a zajímavých aktivit. Proto kdykoliv zde budeme hovořit o přímé demokracii, máme na mysli demokracii polopřímou.

Jde nám tedy o doplnění stávajícího systému demokracie zastupitelské o maximálně možný počet prvků demokracie přímé, jde nám tedy o polopřímou demokracii, jak tento termín používají manželé Tofflerovi (viz naše bibliografie). Při tom ale nemíníme přehlížet ani otázky moci ekonomické. Její koncentrace v rukou malé menšiny je totiž zároveň koncentrací moci, která se mnoha způsoby transformuje v moc politickou - privilegovaný přístup ke sdělovacím prostředkům, přímé kontakty s politiky a politickými stranami, možnost přímého ekonomického vydírání států ze strany nadnárodních společností atd. Tímto vším je velká většina občanů krácena ve svých demokratických právech.

Tak například není možné získat úplné a včasné informace, které jsou pro každé rozhodování nezbytné, a mít při tom sdělovací prostředky závislé na vlivných mocenských a vlastnických skupinách.

Přepokládáme proto, že podstatnějšího růstu lidské svobody lze dosáhnout jen tehdy, když společně s demokratizací politického systému bude demokratizován i systém ekonomický,  a to cestou přechodu vlastnictví z rukou privilegovaných menšin do rukou vlastních zaměstnanců podniků.

Z tohoto hlediska je "přímá demokracie" jen dalším krokem na dlouhé cestě emancipace lidstva od všech forem útlaku a nesvobody. Jsme přesvědčeni, že přímá demokracie představuje takové posílení role občana ve společnosti, že se jedná o krok stejného významu, jakým bylo kdysi rozbití feudalismu a zahájení epochy demokratického vývoje. Přímá demokracie proto pro nás není jen jedním z dalších kroků na této cestě ke svobodě, ale krokem přelomovým, který je současně počátkem zcela nového vývoje. Tento vývoj je někdy označován jako cesta k participativní, neboli účastnické společnosti, čímž se má na mysli společnost svobodných a solidárních občanů, kteří se společně a rovnoprávně podílejí na rozhodování o všech podstatných otázkách společného života.

Společná vůle nás občanů se takto stane nejvyšší zákonodárnou silou, nad níž již nestojí žádná další moc. To je také jeden z důvodů, proč nerozpracováváme žádné konkrétní vize politického uspořádání (zrušit senát, posílit senát, zavést další komoru apod.), neboť každý takový návrh může být napaden referendem, v němž ho občané zruší, nebo si schválí jiný. Přímá demokracie tímto vylučuje utopismus, tj. snahu, a to často až do detailu, předepisovat lidem, jak mají žít.

Naproti tomu, naším základním cílem je, abychom všichni společně mohli žít, jak sami chceme.

 

Není přílišný luxus usilovat o polopřímou demokracii, když víme, kolik stojí jedny volby? Není to pro nás příliš drahé?

 

Na první pohled se skutečně zdá, že volby jsou drahou záležitostí. Autoritativní rozhodování nějakého monarchy či vojenského diktátora je o tuto položku skutečně levnější. Ale z vlastní trpké zkušenosti víme, že každý takový systém je nejen založen na útlaku, ale také je v moderní společnosti ekonomicky velice neefektivní. Ztráty vyvolané tím, že sporné otázky nejsou demokraticky prodiskutovány a rozhodnuty, jsou pak obrovské.

Vždyť právě nedostatek občanské kontroly nad našimi politiky po roce 1989 byl jednou z příčin toho, že nebyly včas přijaty zákony a mnohá další opatření, která by podstatně omezila ono neuvěřitelné stamiliardové rozkrádání národního majetku, které tady nastalo.

Že k něčemu takovému došlo, není ovšem vina politiků, ale nás občanů. Svědectvím o naší demokratické nezralosti je to, že jsme o takovou kontrolu dostatečně naléhavě neusilovali.
Takže demokracie, a to ani polopřímá, není příliš drahá. Příliš drahé je jakékoliv omezování demokratické účasti občanů na rozhodování.

 

Není předčasné usilovat o přímou demokracii, když nemáme ani stabilizovanou demokracii zastupitelskou? Lidé na takovou změnu ještě nejsou zralí.

 

Je pravda, že čtyřicet let komunismu znamenalo pro nás značné zpoždění za politickým vývojem v západní Evropě. To ale přece v žádném případě nemůže mít za následek to, že bychom toto zpoždění nesrovnali a že už se navěky budeme opožďovat o oněch čtyřicet let. Zkušenost Západní Evropy ukazuje, že systém politických stran se dostává do krize (viz Rakousko - Haider, Itálie - Berlusconi, diskuse o budoucím vývoji v EU - irské referendum zamítající dohodu z Nice pro její nedemokratičnost a demokraticky nekontrolovanou militarizaci EU), a my bychom měli opakovat jejich chyby? Podle průzkumů veřejného mínění v SRN a Nizozemí si 70 % až 80 % občanů přeje přímou účast na rozhodování
i příjímání konkrétních zákonů.

O tom, zda-li jsou občané "zralí" pro takové rozhodování, nemohou nikdy rozhodovat stávající mocenské elity. To bychom ještě neměli ani všeobecné volební právo. Důkazem takové zralosti je usilování samotných občanů. Občané jsou zralí na nějaké právo tehdy, když je požadují a když jsou ochotni za jeho získání také bojovat, ať již jde o všeobecné volební právo nebo právo na iniciativu a referendum.

 

To si opravdu představujete, že nějaká dojička bude rozhodovat o tom, jestli má být postaven Temelín? Když si pozvete opraváře televize, budete hlasovat, jakou součástku má vyměnit?

 

Když si pozveme opraváře, opravdu mu neradíme, co má konkrétně dělat. Zveme si jej přece proto, že tomu nerozumíme. Ale zveme si jej! Naše přání je, abychom se mohli opět dívat na televizi. V případě poruchy tedy voláme specialisty, odborníka a zadáváme mu cíl jeho snažení, pro jehož dosažení využívá svou odbornost. Cíl jsme ovšem zadali my, a to je podstata demokracie vůbec, nikoliv jen přímé.

Obdobně rozhodnutí o spuštění či zastavení Temelína není rozhodnutím odborným, ale politickým. To znamená, že je rozhodnutím o tom, čí zájmy budou prosazeny. Zjednodušeně řečeno: budou uspokojeny zájmy těch, kteří na spuštění Temelína vydělají, nebo těch, kteří na něm prodělají, např.tak, že budou muset snášet bezpečnostní rizika s tím spojená? Není žádná věda, která by mohla tento spor rozhodnout. Proto máme parlament s volenými zástupci, zvolenými i tou dojičkou. Tedy i ona zde rozhoduje.

Ostatně je velice zajímavé, že autor tohoto dotazu zmiňuje právě dojičku; proč ne popeláře, kominíka, zedníka atd.? Jakmile se takto zeptáme na právo dojičky rozhodovat, ptáme se ve skutečnosti na práva všech občanů, neboť i univerzitní profesor je v mnoha oborech takovou nekvalifikovanou "dojičkou". Jakmile si tedy položíme tuto otázku, ukážese nám, že se jedná o pokus manipulovat mužské čtenáře tak, aby souhlasili s potlačením svých vlastních práv.

Ovšem přímá demokracie nepopírá význam odborníků, jako to ostatně nečiní žádná demokracie. Právě k tomu, aby občané svých cílů skutečně dosáhli, potřebují odbornou pomoc. Odborné znalosti tak plní v dějinách stále tutéž funkci - slouží lidem k dosahování jejich cílů, nebo aby jim ukázaly, že tato cesta je slepá, tato příliš nákladná, toto tvrzení mylné. Jde jen o to, kdo tyto znalosti využívá a v čí prospěch.

 

Píšete, že přímá demokracie omezí tunelování. To si představujete, že budou vytvářeny nějaké občanské výbory nahrazující práci policie a soudů?

 

Tento dotaz je podobný dotazům předchozím. Opět jde o odbornost, a o to, jestli demokracie, kterou metody přímé demokracie jen prohlubují, popírá význam odborníků. Není tomu tak!

Ale i historická zkušenost ukazuje, že odborníci musí dostat tzv. společenskou objednávku, že rozhodující mocenské skupiny ve společnosti musí mít zájem na tom, aby např. kriminalisté konali svou práci. Nejzřetelnější je to v případě přijímání nebo naopak blokování zákonů proti praní špinavých peněz, zákonů o střetu zájmů, a to i u poslanců atd. Zde mohou sehrát metody přímé demokracie významnou roli tím, že potřebné zákony budou přijaty v referendu, a tím se znemožní jejich blokování v parlamentu ze strany poslanců zainteresovaných na neprůhlednosti tunelování a nepostižitelnosti tunelářů, a to ať již přímo či zprostředkovaně, přes své kontakty na podnikatelskou sféru. Ale nejen to!

Přímá demokracie je nástroj, s jehož používáním roste aktivita a sebevědomí občanů, zvyšuje se i vědomí jejich vzájemné sounáležitosti, což vede k morálnímu ozdravení společnosti.
V takové společnosti musejí politikové mnohem více dbát na zájmy svých voličů, než jak je tomu dosud, kdy upřednostňují své osobní a stranické zájmy. Zejména z tohoto důvodu ti, kteří měli být našimi zástupci(!!!), dopustili, že v tzv. privatizaci byly ukradeny stovky miliard, zaplacené z našich daní - z našich peněz, aniž by při tom parlament jednal způsobem odpovídajícím této neuvěřitelné krádeži. Tyto peníze pak zoufale chybějí jinde - ve školství například.

Při zavedení metod přímé demokracie by toto nebylo možné.

 

Pokud budou rozhodovat lidé v referendu, bude takové rozhodování snadno manipulovatelné a často také špatné.

 

A jaké je rozhodování lidí v případě voleb? Není snad také manipulováno ve volebních kampaních ? V politice ovšem nejde primárně o to, jestli jsme rozhodli dobře nebo špatně, ale jestli byly prosazeny naše zájmy nebo ne. Při tom se samozřejmě můžeme mýlit, což následně poznáme. Tak můžeme zvolit stranu na základě jejích volebních slibů, které se vzápětí ukáží jako nereálné či neupřímné. Ale již se nedá nic dělat, volby skončily. A příště se situace opakuje, případně s jinou stranou. K čemu to vede? Občané ztrácejí víru v demokracii.

Přímá demokracie umožňuje napravit omyl i v období mezi volbami. Její použití není totiž omezeno termíny voleb. Výhoda demokracie, oproti různým formám autoritativní vlády, je v její schopnosti učit se z chyb a rychle je napravovat. Metody přímé demokracie tuto schopnost zvyšují.

Ovšem, a to je důležité, metody přímé demokracie nejsou samospasitelné. Projevují se především v dlouhodobé perspektivě jako důsledky života ve svobodě v podobě ustálených hodnot vlastní důstojnosti a svobody a již navyklých způsobů solidárního jednání. Okamžité – krátkodobé důsledky mohou být skutečně někdy rozporné. A především, nelze ponechat stranou otázky ekonomické moci. I jim musí být věnována pozornost, pokud nám skutečně jde o věc lidské svobody. 

 

Měli by snad lidé v referendu rozhodovat i o trestu smrti? Snadno si můžeme představit, k čemu by takové rozhodování vedlo.

 

Tady musíme přistoupit k poněkud obšírnější odpovědi.

Tento dotaz nás přivádí k představě, že humanizace společnosti je dílem osvícených elit. Ale tak tomu není. Nakonec i odborníci - právníci, kriminalisté - se rozcházejí v názoru na tuto otázku. Ale především: lidská a občanská práva byla vždy prosazována zdola! Dějiny nám ukazují, k čemu nakonec takové rozhodování občanů vede - k demokracii a prosazování lidských práv, a to již proto, že jsou to práva těchto občanů samotných.

Humanizace společnosti není dílem nějakých elit, ty v minulosti prosazovaly pálení čarodějnic, stejně jako mučení a mnoho dalších krutých metod, ale je nakonec vždy věcí humanizace širokých vrstev.

I když v jednotlivém historickém okamžiku může veřejnost žádat různé věci. Ale davy náboženských fanatiků, stejně jako davy nacistické a jiné jim podobné nebyly a nejsou nikdy demokratické. Aktuálně byly a jsou vedeny mocenskou elitou, která je zcela ovládá. A také jejich způsob myšlení a jejich chování je výsledkem "výchovy", které se jim dostalo právě od těchto mocenských elit. Samotné ovládání člověka člověkem je totiž demoralizující, nehumánní a ponižující vztah. Jakými pak mohou být lidé, se kterými se takto zachází?
Tvrdíme, že existuje vztah přímé úměry mezi mírou svobody a mírou humánnosti dané společnosti. Jestliže je přímá demokracie krokem na cestě k růstu svobody, je takto i krokem na cestě k další humanizaci.

Tady ještě můžeme dodat, že pokud by občané přestali uznávat lidská práva, a to každého člověka bez rozdílu (pohlaví, sociálního postavení, etnické a náboženské příslušnosti), ztratili by vzápětí i demokracii.

Demokracie je totiž založena na rovnosti, na stejném právu všech podílet se na vládě. Současné demokracie to samozřejmě ve své praxi porušují, např. na základě privilegií moci
a majetku, ale formálně uznávají. Nacházejí se tudíž v určitém napětí vyvolaném tímto rozporem. Jakmile byla někdy vyloučena část obyvatel, např. jak tomu bylo kdysi v JAR, kde takto vyloučeni byli černoši a barevní vůbec, musela být současně omezena i práva bělochů kritizovat, nebo dokonce aktivně vystupovat proti této rasistické zvrácenosti. Tak vidíme, že potlačení lidských a občanských práv menšiny je možné jen při současném omezení práv většiny. A co je stejně důležité, z hlediska názorů se dnešní menšina stává často zítřejší většinou a naopak. Bez tohoto stálého procesu změny by se demokracie rychle zvrhla v diktaturu mocenské menšiny.

Ale musíme jít ještě dál. Není přirozené, aby lidé mysleli stejně (zde přiznáváme svou inspiraci postmoderní filozofií, ale podstatněji naší vlastní totalitní zkušeností). Demokracie nemůže existovat bez svobodného přístupu k informacím, stejně jako bez práva na svobodu slova(a mnoha dalších, tyto ale pro naši úvahu stačí). Jen tak se může hovořit o rozhodování občanů, tedy o demokracii. Ale to také znamená, že se lidská společnost rozrůzňuje, že se v ní objevují jednotlivci i celé skupiny s rozdílnými názory, a to jak politickými, tak náboženskými.

Již z toho je možné dokázat, že demokracie musí být nábožensky neutrální, víra se v ní musí stát soukromou záležitostí. A naopak, jednota víry, stejně jako jakákoliv jiná ideová jednota, která by snad měla zakládat společnost, je možná jen v podmínkách centralizované až totalitní moci, jak tomu bylo v Evropě ve středověku, v nacismu a komunismu, dnes v Afghánistánu, Íránu, Saúdské Arábii apod.

Obdobně je tomu i s demokracií založenou na etnickém principu. Ten je zde cizorodý a ve své podstatě je rovněž ideologickou konstrukcí, nikoliv nějakým fyzickým faktem. Demokracie proto nakonec vždy směřuje ke konceptu občanské, nikoliv etnické společnosti! To znamená, že lidská práva jsou přiznávána všem občanům, nikoliv nějakému určitému etniku.

Protože však v realitě nevidíme nějakou ideální demokracii, ale společnosti postupně se k ní vyvíjející od různých forem autoritativní vlády, vidíme také mnoho přechodných stavů, omezených demokracií - srovnej volby v USA a práva černochů až do 60. let dvacátého století, nebo dokonce práva hromadně vyvražďovaných indiánů. Demokracie ve své praxi, to je především vývoj ke stavu, v němž jsou uznávána lidská práva skutečně všech lidí bez rozdílu. Přímá demokracie může být dalším významným krokem na této cestě.


Vlastním základem vývoje hodnot od skupinové a náboženské nenávisti k toleranci
a humanitním hodnotám vůbec jsou však vlivy ležící mimo mechanismy politického rozhodování, a to především ty, které ovlivňují každodenní život občanů. Samotná demokracie tedy vzniká jako výsledek historického vývoje, a není ji proto možné vyvážet nebo vnucovat shora.

 

Jaký je rozdíl mezi místním a celostátním referendem ?

 

Pro rozhodování místními referendy se hodí veškeré místní záležitosti, jako jsou například:

  • výstavba místních komunikací
  • povolování či zamítání staveb supermarketů
  • urbanistické otázky rozvoje obce - města
  • kontrola místních zastupitelů až po jejich odvolání cestou referenda o vypsání nových obecních voleb 
  • rozhodování o místních rozpočtech
  • veškeré ekologické otázky místního významu atd.


V místních komunitách nelze rozhodovat o tom, co se týká dané společnosti jako celku,
tj. o zákonech s celostátní působností, lidských a občanských právech apod. Tato otázka však do jisté míry navazuje i na předcházející. Přímá demokracie totiž může vést z hlediska lidských práv k negativním výsledkům, a to v případě, že by se jednalo o ideově homogenní společenství. Tak například skupina sdílející jednu společnou náboženskou víru bude mít vždy tendenci k potlačování jinověrců. Vybojování funkční demokracie si pak vyžaduje rozbití této jednoty připuštěním přirozené různosti lidí.

V poměrech malé místní komunity je něco takového stále možné. Zde se také lehce může stát, že místní občané jsou zcela kontrolováni místními "šéfy". Z těchto důvodů požadujeme právo místních komunit na přímé rozhodování jen ve věcech působnosti místního, příp. krajského zastupitelstva.

Toto, v omezené míře, umožňuje již současný zákon 298/1992 Sb. o místním referendu v jeho pozdějším znění. Jak je však zřejmé, požadujeme jeho důkladnou revizi a rozšíření práv občanů tak, aby se stali rovnoprávnými se svými zastupiteli! Zastupitel není více než občan!

Rozhodování o zákonech, zvláště těch, které se dotýkají lidských a občanských práv, se musí vždy odehrávat na podstatně větším základě, a to nejméně celostátním. V budoucnu pravděpodobně dokonce na úrovni Evropy jako celku. Dále zatím nedohlédneme.

 

Patří přímá demokracie spíše na levici nebo na pravici ? 

 

Z historického hlediska vzniklo označení levice náhodně, jako důsledek rozsazení poslanců za Velké francouzské revoluce. Z předcházejícího období se hlásíme k boji osvícenců proti feudalismu a klerikalismu (snaze církví mít rozhodující či alespoň privilegovaný podíl na politické moci), a to ve jménu lidských a občanských práv. Jmenovitě pak zvláště k myšlenkám J. J. Rousseau (odvolatelnost poslanců voliči, a to kdykoliv).

V následujícím období prosazovala levice rovnost občanů, bojovala za zájmy neprivilegovaných většin, decentralizaci moci, lidská a občanská práva atd. Přímá demokracie, odvolatelnost poslanců kdykoliv atd. byla a zůstávala rovněž jejími tradičními tématy. Do této linie můžeme částečně zařadit i některé liberální myslitele, pokud své hlásání individuální svobody mysleli vážně (např. John, S. Mill - rovnoprávnost žen, vlastnictví podniků jejich zaměstnanci, J. Dewey a další), a nikoliv jen jako obhajobu svévole majetkově privilegovaných vrstev.

Ve dvacátém století však dochází k určitým změnám. Zmohutnělé sociálnědemokratické strany se stávají součástí systému a přes vše to, co se jim podařilo dosáhnout pro neprivilegované většiny, opouštějí radikálně demokratické ideje. Komunistické strany jsou pak od počátku autoritářské, a to především vlivem vítězství bolševiků v zaostalém carském Rusku, se silnou tradicí autoritářství a povinné víry v jedinou pravdu.

V současné době tedy nelze tuto ideu jednoznačně zařadit, neboť historický vývoj relativizoval rozdíly a znejasnil pojmy. Hovoříme proto raději o začátku nového vývoje, v němž je pro nás podstatné, zda se jedná o prohlubování demokracie a rozšiřování občanských práv či nikoliv.

V nynější době se ovšem k přímé demokracii hlásí i některé ultrapravicové autoritářské skupiny, a dokonce i někteří neonacisté v USA i v Evropě. Jsme přesvědčeni, že příčinou je jejich relativní izolovanost. Utvářejí se totiž jako ideově uzavřené skupiny, které svůj program považují za vyjádření názorů zcela přirozeně vlastních i všem ostatním. Jelikož nemají přístup do hlavních sdělovacích prostředků, a proto si nemohou ověřit, jak by na jejich názory reagovala širší veřejnost, setrvávají v této iluzi. Pokud by se jim podařilo získat moc, byli by nuceni vlastní ideologií opustit buď metody přímé demokracie, nebo celou zbývající část svých programů. Co by zvolili, je vzhledem k jejich autoritářství jasné.

Proto považujeme za důležité, aby přímá demokracie byla jednak prioritním cílem našeho hnutí, jednak aby byla vždy spojena s ideou lidských a občanských práv, humanitou a náboženskou neutralitou.

Pokud bychom přece jen měli přímou demokracii někam zařadit, definovali bychom ji, vzhledem k výše uvedenému, jako levicový liberalismus nebo liberální levici.

 

Je přímá demokracie vhodná i na řešení ekologických problémů ? Vždyť si dokážeme představit, jak by rozhodovala konzumně orientovaná většina společnosti !

 

Ekologicky orientovaná hnutí a skupiny si budou muset rozhodnout, jestli jsou pro demokracii, nebo pro diktaturu osvícených ekologů. Vláda jediné pravdy je ovšem možná jen v podobě totalitní diktatury, a to i v případě, že je touto pravdou nějaká forma ekologicky orientované filosofie či mystiky.

Naproti tomu jsme přesvědčeni, že přímé rozhodování lidí vede k prosazování jejich zájmů, mezi nimiž je i zájem na životě ve zdravém a esteticky kvalitním životním prostředí. Ochrana přírody se tak stává jedním z lidských práv. Zkušenosti ukazují, že je tomu právě takto. Významného pokroku v ochraně přírody se daří dosáhnout jen tam, kde se s ní na základě svých vlastních zájmů ztotožní rozhodující část veřejnosti. Toto stanovisko je v České republice zatím dost neobvyklé. Propodrobnější argumentaci lze proto odkázat zatím jen na dvě knihy, a to Gore, A.: „Země na misce vah“ a Valach, M.: „Svět na předělu. O politické
a morální krizi kapitalismu“. Všeň, Grimmus 2009
.

 

Proč takové složitosti ? Nestačí zaručit svobodu ?

 

Závěrem bychom rádi dodali, že přímá demokracie není hodnotově neutrální, jak není hodnotově neutrální ani demokracie vůbec. Existují dobré důvody, proč mít raději demokracii než nějakou formu feudálního útlaku. Jsme přesvědčeni, že platí mnohokrát opakované tvrzení o nesvobodě, která demoralizuje v každé své podobě, a to i v té manipulativní, kterou má převážně dnes.

To ovšem neznamená, že přímá demokracie je metodou, jak prosadit zrovna to či ono konkrétní rozhodnutí. Možná se většina rozhodne jinak, než jak by se zrovna líbilo nám. Budeme se pak snažit tuto většinu přesvědčovat a sami se tak stát většinou. A právě tato možnost - hlásat své názory, i když jsou menšinové (pokud ovšem nesměřují k potlačení práv a svobody jiných občanů), je jedním z důležitých aspektů svobody. Svoboda je pak ta hodnota, kterou stavíme výše než cokoliv jiného.

Jako na svých základních hodnotách stojí proto přímá demokracie na hodnotách svobody a solidarity občanů. Sama však vede k jejich rozvoji.

Ekologicky orientovaná hnutí a skupiny si budou muset rozhodnout, jestli jsou pro demokracii, nebo pro diktaturu osvícených ekologů. Vláda jediné pravdy je ovšem možná jen v podobě totalitní diktatury, a to i v případě, že je touto pravdou nějaká forma ekologicky orientované filosofie či mystiky.

Naproti tomu jsme přesvědčeni, že přímé rozhodování lidí vede k prosazování jejich zájmů, mezi nimiž je i zájem na životě ve zdravém a esteticky kvalitním životním prostředí. Ochrana přírody se tak stává jedním z lidských práv. Zkušenosti ukazují, že je tomu právě takto. Významného pokroku v ochraně přírody se daří dosáhnout jen tam, kde se s ní na základě svých vlastních zájmů ztotožní rozhodující část veřejnosti. Toto stanovisko je v České republice zatím dost neobvyklé. Propodrobnější argumentaci lze proto odkázat zatím jen na dvě knihy, a to Gore, A.: „Země na misce vah“ a Valach, M.: „Svět na předělu. O politické
a morální krizi kapitalismu“. Všeň, Grimmus 2009.

 

Není požadovaný počet podpisů pod petici (1% oprávněných voličů), žádající vypsání referenda příliš malý?


Česká republika má v současné době necelých 8,5 milionů oprávněných voličů, tzn. na podání petice by bylo třeba 85 000 podpisů . Ve Švýcarsku se počet oprávněných voličů pohybuje okolo 5-ti milionů, s používáním referend mají desítky let zkušenosti a přesto stačí pro vyvolání referenda k vetu zákona jen 50 000 podpisů. Každopádně , podle dosavadních zkušeností lidí, kteří se tímto již zabývali, k nasbírání i takového počtu podpisů je třeba nezměrná iniciativa a úsilí občanů.

Vzhledem k tomu, že společnost určuje pravidla i pro menšiny, ať už etnické, náboženské nebo třeba sexuální, či právě teď profesní, je třeba aby i ony byly schopny svůj požadavek předložit.

V současné době není žádná skupina, oprávněná k navrhování zákonů větší, než těch 84 000 členů, ani pokud bychom sečetli všechny členy parlamentních stran. viz např. diskuze zde

O samotném výsledku referenda pak rozhoduje většina jeho účastníků, kde tedy má možnost se vyjádřit každý občan s volebním právem. Z tohoto pohledu není malé množství občanů vyvolajících hlasování rozhodně na závadu.

 

Zdroj: Hnutí za přímou demokracii