Komu je užitečný státně-centralistický monopol na výrobu peněz?

 

Touto problematikou se zabýval nositel Nobelovy ceny za ekonomii

Friedrich August von Hayek

ve svém spise:

SOUKROMÉ PENÍZE:

Potřebujeme centrální banku?

 

Trvalé zneužívání vládního monopolu

... Při studiu historie peněz není možné se nepodivit nad tím, že lidé

existenci státního peněžního monopolu po celých 2000 let snášeli, i

když byl neustále zneužíván k jejich vykořisťování a okrádání. Vysvětlení

lze najít pouze v existenci mýtu, který se v lidském povědomí

zakořenil natolik pevně, že dokonce ani profesionální studenti

tohoto tématu (po dlouhou dobu včetně autora tohoto textu) jej

nezpochybňovali. V okamžiku, kdy zpochybníme platnost této

zakořeněné doktríny, však objevíme chatrnost jejích základů.

Nemůžeme detailně popisovat zločinné aktivity vládců při monopolizaci

peněz již od dob řeckého filosofa Diogéna, o kterém je

známo, že již ve 4. století př. n. l. označil peníze za hříčku v rukou

politiků. Od dob římské říše až do 17. století, kdy se začaly objevovat

papírové peníze ve větším měřítku, je historie ražby téměř

nepřetržitým příběhem znehodnocování a postupného snižování

obsahu drahých kovů v mincích a odpovídajícího zvyšování cen všech

ko-modit.

 

Historie je dlouhým příběhem inflací způsobených vládami

Nikdo ještě nenapsal úplnou historii tohoto vývoje. Byla by to

jistě velmi monotónní a depresivní četba, ale myslím si, že není

vůbec přehnané říci, že historie je dlouhým příběhem inflací, a to

obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád, i když podobný

efekt měly například i nálezy zlata a stříbra v 16. století. Historiko-

vé se znovu a znovu pokoušejí ospravedlnit inflaci tvrzením, že

umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje. Vymysleli

dokonce množství inflacionistických teorií dějin, které však

jednoznačně vyvrátil další historický vývoj: ceny v Anglii a ve

Spojených státech byly na konci období jejich nejrychlejšího

rozvoje téměř na stejné úrovni jako dvě století předtím. Bohužel

neustále se opakující mylné teorie jsou naprosto rezistentní vůči

výsledkům předchozích debat a důkazů.

 

Místní a dočasné deflace raného středověku

Raný středověk může snad být obrazem období, kdy deflace přispěla

k ekonomickému poklesu celé Evropy. Ale ani to není jisté.

Spíše se zdá, že celkově se snižující objem obchodu vedl ke snížení

množství peněz v oběhu, a nikoli naopak. Nalézáme příliš mnoho

stížností na všeobecnou drahotu a na zhoršení kvality mincí, než

abychom akceptovali deflaci jako širší než lokální fenomén, příznačný

pro oblasti, kde války a migrace zničily trhy a kde se peněžní

ekonomika smršťovala, jak lidé ukrývali své poklady. Ale v místech,

kde se obchod rychle vzpamatoval, například v severní Itálii, se zdá,

jako by všichni místní vládci náhle začali soutěžit ve znehodnocování

mincí. Přes některé neúspěšné pokusy obchodníků nabízet lepší

prostředek směny trval tento proces po několik následujících

století, až Itálie získala pověst země s nejhoršími penězi a nejlepšími

měnovými teoretiky.Ale ačkoliv jak teologové, tak právníci podobné praktiky zavrhovali,

nikdy se nepodařilo jim zabránit, až do doby, kdy zavedení

papírových peněz poskytlo vládám mnohem levnější metodu jak lidi

okrádat. V úsilí vnutit lidem špatné peníze se vlády samozřejmě

nevyhýbaly ani těm nejkrutějším opatřením. Podívejme se do historie

na to, jaké tresty mohly člověka postihnout za pouhé odmítnutí

akceptovat oficiální peníze: „Od Marca Pola víme, že ve 13. století

bylo odmítnutí císařských papírových peněz podle čínského práva

trestáno smrtí. Dvacet let v okovech a v některých případech i

smrt, to byly tresty za odmítnutí francouzských asignátů. Rané

anglické právo trestalo odmítnutí akceptovat vládní peníze jako

crimen lese majestatis. V dobách americké revoluce bylo odmítnutí kontinentálních

bankovek trestáno jako akt nepřátelství a v ně-kterých

případech mohlo znamenat zánik dluhu.“

 

Absolutismus potlačil snahy obchodníků o vytvoření stabilních peněz

Některé z prvních bank v Amsterdamu či na jiných místech byly

založeny proto, aby zajistily obchodníkům stabilní peníze, nicméně

růst absolutismu brzy potlačil jakékoli snahy o vytvoření nevládní

měny. Místo toho podporoval rozvoj bank, které emitovaly bankovky

v denominacích odpovídajících oficiálním vládním penězům. Dokonce

ještě lépe než při popisu historie kovových peněz zde můžeme

načrtnout, jak podobný vývoj otevřel dveře k novým způsobům

zneužití státní moci.

Čína se údajně po špatných zkušenostech s papírovými penězi

pokusila jejich používání jednou provždy zakázat (samozřejmě

neúspěšně), a to ještě předtím, než je Evropané vůbec objevili.

Jakmile evropské vlády jednou objevily tuto možnost, začaly nemilosrdně

využívat této příležitosti, ne proto, aby poskytly obyvatelstvu

dobré peníze, nýbrž proto, aby získaly pokud možno co nejvíce

příjmů. Od roku 1694, kdy britská vláda prodala Bank of England

omezený monopol na emisi bankovek, si většina vlád kladla za hlavní

cíl uchránit svou moc nad penězi, původně vyjádřenou jako právo

ražby, před skutečně nezávislými bankami. Víra ve zlatý standard a

představa, že jeho udržení je věcí prestiže, zatímco odstoupení od

zlatého standardu by znamenalo národní potupu, byly účinným

nástrojem omezení vládní moci nad penězi. Zlatý standard poskytl

světu velmi dlouhé období – 200 a možná i více let – relativní stability,

během kterého se mohla rozvinout moderní průmyslová společnost,

i když trpěla periodickými krizemi. Ale jakmile vlády přibližně

ve dvacátých letech 20. století pochopily, že směnitelnost ve zlato

je pouhou metodou řízení množství peněz, které je reálným faktorem

ovlivňujícím jejich hodnotu, začaly se proti tomuto disciplinujícímu

prvku aktivně bránit a peníze se staly, více než kdykoliv předtím,

hříčkou v rukou politiků. Pouze několik předních mocností dokázalo

na jistou dobu zajistit přijatelnou měnovou stabilitu a tyto mocnosti

ji přenesly také do svých koloniálních říší. Východní Evropa a Jižní

Amerika ale dlouhodobou měnovou stabilitu nikdy nezažily.

Vlády své moci nikdy nevyužily k dlouhodobému poskytování přijatelně

kvalitních peněz a nikdy se dlouhodobě nezdržely jejich

hrubého zneužívání (výjimkou je období, kdy vládní disciplínu zajišťoval

zlatý standard). Dnes však můžeme odmítnout dále tolerovat

vládní nezodpovědnost, protože víme, že množství peněz v oběhu je

možné řídit a tím bránit významným fluktuacím v jejich kupní síle.

Ačkoliv máme všechny důvody nedůvěřovat vládě, která není vázána

zlatým standardem či obdobným uspořádáním, není sebemenší důvod

pochybovat, že soukromé podnikání v oblasti emise peněz – závislé

na úspěšnosti snah udržet hodnotu soukromě emitovaných peněz –

zajistí dlouhodobě stabilní prostředek směny. Než ukážeme, jak by

takový systém mohl fungovat, musíme objasnit a vyvrátit dva

předsudky, které pravděpodobně vytvářejí podhoubí, z něhož

vyrůstají námitky proti odstátnění peněz.

 

Záhada zákonného platidla

Prvním předsudkem je koncept „zákonného platidla“. Pro naše

účely nemá příliš velký význam, ale je často využíván k vysvětlení

nebo k ospravedlnění vládního monopolu emise peněz. První vzrušené

reakce na náš návrh budou znít asi následovně: „Ale vždyť zde musí

být nějaký zákonný prostředek směny.“ Jako by tato představa

dokazovala nutnost existence univerzálních, vládou emitovaných

peněz, které jsou považovány za nezbytné pro každodenní chod

hospodářství.

Ve svém striktně právním významu neznamená „zákonné platid-lo“

nic víc, než že věřitel nemůže odmítnout přijmout plnění dluhu ve

vládou emitovaných penězích. Přitom je příznačné, že tento termín

nemá v anglickém právu oficiální definici. V jiných zemích to

jednoduše znamená, že prostředkem vyrovnávání dluhů mohou být

buďto vládou emitované peníze, nebo takové aktivum, o kterém

rozhodne soud. Pokud vláda vlastní monopol na emisi peněz a využívá

jej k zavedení jednotných peněz, musí mít pravděpodobně také

sílu říci, jakými prostředky mohou být spláceny dluhy denominované

v jejích penězích. Ale to neznamená, že všechny peníze musí být

zákonným platidlem, ani to, že všechny prostředky, kterým právo

propůjčí atributy zákonného platidla, musí být peníze (existují

historické příklady, kdy byli věřitelé donuceni soudním rozhodnutím

akceptovat jako vyrovnání dluhu místo peněz takové komodity jako

tabák, který může být těžko označen za peníze).

 

Pověra vyvrácena spontánními penězi

Pojem „zákonné platidlo“ je ve všeobecném povědomí obestřen

mlhavými představami, v nichž tento koncept splývá s požadavkem,

aby stát emitoval peníze. Tato stále přežívající středověká idea

znamená, že stát uděluje penězům hodnotu, kterou by jinak neměly.

Toto je pravdou pouze ve velice omezeném rozsahu – v případě, že

nás vláda přinutí akceptovat jako peníze něco jiného, než jsme si

dojednali. V tomto smyslu to pro dlužníka znamená stejnou hodnotu

jako původní předmět smlouvy. Ale pověra, že je nutné, aby stát

deklaroval, co jsou to peníze, jako kdyby peníze vytvářel a ony bez

něj nemohly existovat, se pravděpodobně vyvinula z naivní víry, že

takový prostředek jako peníze musel být „vynalezen“ nějakým

geniálním vynálezcem. Tato víra byla naprosto překonána porozuměním

procesu spontánního vytváření takových nezamýšlených institucí

v procesu společenské evoluce, jejichž nejlepším příkladem

jsou právě peníze (stejně jako právo, jazyk, morálka a další). Tím, že

byla středověká doktrína o valor impositus v tomto století znovu

oživena velmi obdivovaným německým profesorem Knappem, připravila

půdu pro politiku, která vedla v roce 1923 ke znehodnocení

německé marky na 1/1.000.000.000.000 její původní hodnoty!

 

Soukromé peníze jsou preferovány

Zajisté mohou existovat, a také existovaly, bez vládního přičinění

velmi kvalitní peníze, i když zřídkakdy měly možnost existovat delší

dobu. (Příležitostné pokusy některých správních autorit obchodních

center nabízet peníze se stabilním obsahem vzácných kovů, jakým bylo

ustavení Bank of Amsterdam, byly po dosti dlouhou dobu úspěšné a takové

peníze byly používány daleko za národními hranicemi. Ale dokonce i těchto

případech správní autority dříve nebo později zneužívaly svého

kvazimonopolního postavení. Bank of Amsterdam byla státní agenturou,

jejíchž služeb museli lidé v určitých případech využívat a jejíž

peníze byly výlučným zákonným platidlem při platbách přesahujících

určitou hodnotu. Stejně tak nebyla dostupná pro běžné malé transakce

nebo místní obchody za hranicemi města. To samé zhruba platí pro

podobné experimenty v Benátkách, Janově, Hamburku a Norimberku. )

Nicméně si musíme vzít ponaučení ze zprávy holandského

autora, jenž před mnoha sty lety popsal papírové peníze v Číně (v této

části světa byly již tehdy běžným platidlem). Právě proto, že nebyly

zákonným platidlem a ani středem státního zájmu, byly všeobecně

akceptovány jako peníze. Vládám vděčíme za to, že na území

národních států je v současnosti akceptován pouze jeden druh

peněz. Ale zda je toto uspořádání vhodné, či zda by lidé nemohli

(pokud by pochopili veškeré vyplývající výhody) získat mnohem

kvalitnější peníze bez veškerého rozruchu kolem zákonného platidla,

zůstává stále otevřenou otázkou. Navíc není nutné, aby „legální

prostředek směny“ (gesetzliches Zahlungsmittel) byl specificky vy-tvářen

zákonem. Plně postačí, když zákon soudu umožní rozhodnout, jakými

penězi má být uhrazen dluh v každém konkrétním případě.

Podstata problému byla velmi jasně vysvětlena již před 80 lety

vynikajícím obráncem liberální hospodářské politiky, právníkem,

statistikem a vysokým státním úředníkem Lordem Farrerem. V práci

z roku 1895 napsal, že pokud národy

 

„neudělají nic jiného, než že stanoví zákonným prostředkem směny určitou standardizovanou

jednotku hodnoty,( kterou přijaly), pak není potřeba ani důvod přijímat jakýkoli

zvláštní zákon o zákonném platidle. Běžné obchodní právo je plně dostačující a není

nutné zákonem dávat určité formě peněz nějakou speciální funkci. Přijali jsme zlatý

sovereign jako obchodní jednotku nebo standard hodnoty. Pokud slíbím zaplatit 100

sovereignů, pak není třeba žádného zákona o měně či zákonném platidle k tomu, aby

mi sdělil, že jsem zavázán zaplatit tuto částku a nemohu dluh uhradit jiným způsobem.“

 

Farrer uzavírá, poté co prozkoumal některé typické projevy koncepce

zákonného platidla, že

 

„pokud se podíváme na příklady uvedené výše či na používání a zneužívání zákona o

zákonném platidle, kromě posledního případu (tj. podpůrné mince) uvidíme, že je jim

společná jedna charakteristika – právo ve všech případech umožňuje, aby dlužník zaplatil

a věři-tel byl nucen přijmout jako úhradu dluhu něco jiného, než předpo-kládala jejich

smlouva. Ve skutečnosti se jedná o vynucenou a nepři-rozenou konstrukci uvalenou na

jednání jednotlivců z pozice síly.“

 

K tomu o několik řádek dále dodává, že „jakýkoli zákon o zákonném

platidle je ze své podstaty podezřelý“.

 

Zákonné platidlo vytváří nejistotu

Je skutečně pravdou, že ustanovení zákonného platidla je jednoduše

způsobem, jak donutit lidi, aby akceptovali jako splnění kontraktu

něco, co v době, kdy uzavírali smlouvu, vůbec přijmout

nezamýšleli. Tím se za jistých podmínek stává faktorem, který

zesiluje nejistotu lidského jednání a obsahuje, jak také poznamenal

Lord Farrer v témže kontextu,

 

„umělou konstrukci smluv, které by jednotlivé smluvní strany nikdy neuzavřely, pokud

by k tomu nebyly přinuceny arbitrárním zákonem, který nahrazuje svobodné uzavírání

dobrovolných kontraktů stanovením jejich náležitostí z pozice práva.“

 

Všechno toto je velmi dobře ilustrováno historií, kdy se výraz

„zákonné platidlo“ velice rozšířil a začal být používán jako definice

peněz. V notoricky známých „sporech o zákonné platidlo“, které byly

projednávány před Nejvyšším soudem Spojených států v období po

občanské válce, bylo hlavním předmětem sporu, zda věřitel musí

akceptovat splacení starých dluhů v dolarech, přestože jejich

hodnota se od dob poskytnutí úvěru velmi snížila. Stejný problém

vyvstal dokonce ještě s větší naléhavostí ke konci velkých evropských

inflací, které následovaly po 1. světové válce. Dokonce i v

extrémním případě německé marky byl princip „marka je marka“

dodržen až do samého závěru, ačkoli později byla přijata některá

opatření ke snížení ztrát těch nejvíce postižených. ...

 

 

… možná východiska:

 

1. Vládní peněžní monopol musí být odstraněn v zájmu zamezení

opakovaným výbuchům inflace a deflace, které se zvláště během

posledních šedesáti let velmi zvýraznily.

 

2. Zrušení tohoto monopolu je i lékem na mnohem hlubší nemoc

připisovanou kapitalismu – na cyklicky se opakující hospodářské krize

a období vysoké nezaměstnanosti.

 

3. Peněžní monopol také zbavil vládu povinnosti udržovat rovnováhu

výdajů s příjmy a uspíšil tím výrazný nárůst vládních výdajů v posledních

30 letech.

 

4. Zrušení peněžního monopolu by vládě v podstatě znemožnilo omezovat

mezinárodní pohyb lidí, peněz a kapitálu, čímž by byla zajištěna

možnost odchodu všem, kdo jsou vystaveni útlaku.

 

5. Následující čtyři defekty – inflace, nestabilita, nedisciplinovanost

státních výdajů a hospodářský nacionalismus – mají společný původ

a společný lék: nahrazení vládního monopolu v nabídce peněz konkurencí

mezi soukromými emitenty, kteří, aby si udrželi důvěru veřejnosti,

budou omezovat množství své emise papírových peněz a tím

budou udržovat jejich hodnotu. Tento systém lze nazvat „soukromými

penězi“.

 

6. Peníze nemusí být „vytvářeny“ vládními ustanoveními o zákonném

platidle: stejně jako právo, jazyk a morálka mohou vzniknout spontánně.

Takové „soukromé“ peníze byly často preferovány před vládními

penězi, ale vlády je obvykle brzy potlačily.

 

7. Pokud jsou peníze řízeny vládou, je přes všechny své nedokonalosti

jediným přijatelným stabilním systémem zlatý standard. Je ovšem

mnohem lepší peníze z rukou vlády úplně vyjmout.

 

8. Ve světě ovládaném tlaky organizovaných zájmových skupin se při

poskytování institucí, které žádáme, nemůžeme spoléhat na dobromyslnost,

inteligenci a porozumění, ale pouze na ryzí vlastní zájem.

Jasnozřivost a moudrost A. Smithe je dodnes platná a nepřekonaná.

 

9. Můj návrh není nějakou malou technickou nuancí v oblasti financí,

ale klíčovou reformou, která může rozhodnout o osudu svobodné

civilizace.

 

10. Naléhavost zavedení konkurence v měnové oblasti je třeba veřejnosti

vysvětlovat prostřednictvím hnutí za měnovou svobodu srovnatelného

s hnutím za svobodu obchodu z 19. století.

 

 

zdroj - F. A. Hayek

Soukromé peníze