Ekonomická demokracie - jeden ze základních kamenů fungování společnosti

Ekonomická demokracie – pilíř nového systému

Ilona Švihlíková

Současná krize vyspělého západního světa ukazuje nejen nereformovatelnost kapitalismu, ale nutí rovněž k preciznější formulaci alternativ, nových možností, které před námi systémová krize otevírá.

Jedním z nejdiskutovanějších témat je bezesporu ekonomická demokracie. Důležitost ekonomické demokracie vychází jednak ze současné ekonomické krize, ale také z celkového pohledu na demokracii jako politický režim, který je uplatňován nedůsledně a často příliš povrchně. Demokracie se často jeví být volebním rituálem, kde je však možnost volby manipulována finanční a mediální silou jednotlivých skupin stojících „za“ politickými aktéry. Volání po ekonomické demokracii si tuto realitu uvědomuje a zároveň nabízí řešení, které změní jak ekonomickou podstatu systému, tak i společnost jako celek.

Nejde ovšem jen o utopistické přání, vycházející z úvahy, že vývoj lidstva by měl mít podobu progrese (pokroku), tj. přibývání práv – od politických a sociálních k ekonomickým. Aplikaci ekonomické demokracie, respektive jejích různých prvků, můžeme pozorovat v mnoha různých zemích a regionech, učit se od chyb a nechávat se inspirovat.

Kromě toho existuje minimálně jeden objektivní faktor, který ekonomickou demokracii podporuje a zároveň si ji sám vynucuje. Jsou jím technologie, které stojí za každou hlubokou změnou ekonomiky, po níž následuje i změna společnosti. Současné technologie umožňují snadnou kontrolu a participaci (účast) na rozhodování nejen v ekonomické oblasti, jak si ukážeme za chvíli. Zároveň – jak výstižně demonstruje dohoda ACTA a odpor proti ní – jsou založeny na bázi sdílení, čímž představují nový hodnotový prvek v systému. Dohoda ACTA je pokusem toto sdílení (a spolupráci) zastavit vnucením prvků monopolu a soukromého vlastnictví – obé je charakteristické pro kapitalismus. Technologie jdou ale jiným směrem, a právě proto se vládnoucí elity snaží o jejich kontrolu, stíhání skupin Anonymous atd.

Důležité je, že ekonomickou demokracii můžeme vnímat jako určitý teoretický koncept, ale zároveň není třeba čekat na „pak“, nějaký revoluční zlom, a řadu jejích prvků lze zavádět již nyní. Jedná se jak o účast občanů na rozhodování o ekonomických otázkách, tak o přetrvávající dominanci soukromého vlastnictví.

Zastupitelská demokracie nabízí – v současném systému – možnost jak vytvořit kartelové spojení mezi i třeba různými politickými stranami s různými ideologiemi, ale se stejnou chutí k rozdělování zdrojů ve svůj prospěch. Pro širší aplikaci a uvědomění si možností ekonomické demokracie je ideální participativní rozpočet. Jedná se o nástroj vyzkoušený ve více než 2000 městech a obcích po celém světě. Přestože se často namítá, že participativní rozpočet úzce souvisí s latinskoamerickou vzájemností a spoluprací (vznikl v brazilské Porto Alegre na konci 80. let), nejnovější příklad máme přímo za humny: v Bratislavě. Participativní rozpočet je možno, ba přímo záhodno doplnit plnou transparencí hospodaření dané obce/města, včetně veřejných zakázek. Systém Open Data, který je typický právě pro slovenské občanské sdružení Utopia (jež se do participativního rozpočtu v Bratislavě pustilo), usnadňuje zapojení občanů do projektů jednotlivých komunit a navíc znesnadňuje různé kreativní machinace. Zavádění participativního rozpočtu, jeho popularizace je proto aktuální výzvou, jak začít o ekonomické demokracii přemýšlet prakticky. Existují manuály, zpracované postupy a bohaté zahraniční zkušenosti. Navíc se jedná o proces, kdy občané nejen rozhodují, ale zároveň se učí sami diskutovat, spolupracovat, vybírat varianty rozvoje, a často je navíc i sami realizují a kontrolují jejich plnění. Jednoduše řečeno: učí se, co znamená být plnohodnotným občanem, nikoliv pasivním „ovčanem“, který má jednou za x let vhodit určitý lístek do urny.

Malý zájem o věci veřejné, přetrvávající privatismus jsou bohužel v České republice velmi silné. Participativní rozpočet by se mohl stát nástrojem rozvíjení kooperujících dovedností, které bude nutno aplikovat i v dalších sférách.

Je možné namítnout, že participativní rozpočet je jen určitým, byť vítaným vylepšením, protože koneckonců o zdrojích pro město/obec se může rozhodovat někde jinde a zcela jiným než participativním způsobem (viz např. rozpočtové určení daní). Proto se objevují snahy o vznik státem/regionem vlastněných bank, které by fungovaly rovněž na participativním principu – plná transparence a účast vybraných subjektů a občanů, a jejichž úkolem by bylo podporovat rozvoj v daném regionu. Právě lokální dimenze, která by znemožňovala pokusy o „lukrativní“ investice do různých pofidérních finančních derivátů (které ohrožují fungování německých Landesbanken), spolu s ekonomickou participací, tedy rozhodováním o veřejně prospěšných investicích v dané lokalitě, by koncept ekonomické demokracie vhodně doplnila.

Nejvýraznějším a zároveň nejobtížnějším prvkem ekonomické demokracie je pluralita vlastnických forem. Mezi vlastnické formy alternativní ke kapitalismu ale zdaleka nepatří jen státní vlastnictví. Špatné zkušenosti mnoha municipalit (nejen v ČR, ale v celé Evropě i Latinské Americe) s privatizací veřejných služeb (kanalizace, rozvodné sítě atd.) jasně ukazují, že monopol soukromého vlastníka je drahou a riskantní variantou. Následuje vyjednávání o převod zpět pod majetek obce, které může být dlouhé, finančně náročné a dále zhoršovat kvalitu těchto veřejných služeb. Pokud jsou dané veřejné služby převedeny zpět pod město, je ideální je začlenit i do participativního rozpočtu tak, aby se dobývání renty z nich nestalo tentokrát jen nástrojem radnice.

Ekonomicky demokratickou formou je samozřejmě družstevnictví a v ČR méně známé přebírání podniků zaměstnanci. Přebírání podniků zaměstnanci a jejich řízení firmy je rozšířené v Latinské Americe. Velice silný popud dostala zaměstnanecká kontrola v souvislosti s krizí v Argentině. Podle zahraničních zkušeností je možno říci, že není vhodné, když se zaměstnanci účastní jen finančně (zaměstnanecké akcie), ale nemají současně vliv na rozhodování a vidí „do něj“ jen velmi omezeně. Zaměstnanecké akcie se naopak, pokud nejsou doplněny demokratickým řízením, mohou stát nástrojem, jak management přesune svá chybná rozhodnutí na zaměstnance (viz např. kauzu Enron).

Družstevnictví má tváří v tvář současné krizi několik obrovských výhod. Je formou demokratickou, aktivizační a solidární. Není primárně založeno za účelem zisku, ale za účelem uspokojování potřeb svých členů, plní tedy často i sociální funkce. Družstevnictví má tu smůlu, že se v ČR potýká s nedobrým image z doby minulé. Proto je třeba podotknout, že družstvo je založeno na principu dobrovolnosti – pokud je tento princip porušen, pak se jedná o družstvo de iure, ale ne de facto. To, že rozvoj družstevnictví je především v krizích neocenitelný, si opět neuvědomují jen v Latinské Americe. Velkou pozornost Mezinárodnímu roku družstev věnují Spojené státy, kde tento sektor rychle posiluje, a to nejen v oblasti zemědělství.

Na příkladu baskického družstevního kolosu Mondragon se často uvádí, že se sice jedná o enormně úspěšné družstvo, nicméně přinucené prostředím (systémem) k tomu, chovat se víceméně kapitalisticky.

Proto je důležité, aby si byla jednotlivá družstva vědoma své sociální a osvětové funkce a snažila se co nejvíce spolupracovat mezi sebou. V ČR bychom akutně potřebovali rozvoj družstevních záložen, které byly úmyslně zdiskreditovány nejprve ministerstvem financí, které je nijak neregulovalo, a následnou přemrštěnou regulací ČNB, která jejich vznik de facto znemožňuje. Řetěz solidárně spolupracujících podniků se může stát oním „novým uvnitř starého“, tedy změnou základů ekonomického systému. Kromě toho plní funkci edukativní a pro většinu populace proráží i dogma, že není jiné alternativy než dominance soukromého vlastnictví. Již praktický příklad funkčních prvků ekonomické demokracie je proto nesmírně důležitý.

Zdroj: Ilona ŠVIHLÍKOVÁ

----------------------------------------------------------------------------------

Ekonomická demokracie opomíjená i uctívaná

Výroba má abstraktně společenský charakter, ale konkrétní přivlastňování je spíše autoritářsky privátní. Proto již v hlavách osvícenců vznikaly utopické představy, jak to vyřešit s pomocí spontánních výrobně-spotřebitelských komun. Nebyly však úspěšné, stejně jako monopol státně byrokratického uspořádání výroby. Alternativní odpovědí na problém zespolečenštění může být demokratizace vlastnictví. Politickou demokracii lze totiž považovat za neúplnou bez ekonomické demokracie.

Ideál ekonomické demokracie může představovat systémovou alternativu stejně jako zvyšovat adaptabilitu systému starého. Participativní ekonomie může změkčovat konflikt práce a kapitálu, váží se na ní syndikalistické koncepce dělnické kontroly, někteří ji spojují se sociálním trhem či dokonce s tržním socialismem (stát v tomto pojetí nevykonává v takovém rozsahu přímé vlastnické funkce).

Toto téma se u nás objevilo už po 2. světové válce, kdy pracovalo s tradicí baťismu. Znovu se objevilo v roce 1968 spolu s reformním konceptem podnikového vlastnictví. Také kolem roku 1989 byla nastolena otázka jak se zbavit přehnané centralizace vlastnických práv. Byrokraticky řízená privatizace byla ale nakonec jen zrcadlovým odrazem někdejší autoritářské nacionalizace. V strukturách prorostlých nepotismem často předpřevratového původu nenašla opomíjená ekonomická demokracie místo.

Principy ekonomické demokracie akcentuje alternativní levice. Ale i tradiční levice toto téma vnímá jako důležité. V Deklaraci zásad Socialistické internacionály (viz 18. kongres v roce 1989) se požaduje, aby dělníci a jejich společenství byli plně zapojeni do hospodářského rozhodování. EFES (European Federation of Employed Shareholders) hovoří o tiché revoluci ve spojení práce s vlastnictvím. Otázkou je kdy i dnešní česká levice tuto otázku povýší z taktiky na strategický princip. Také české odbory pohlížejí např. na myšlenku závodních rad a různých participačních forem s nedůvěrou. Zatím lze říci, že samosprávná perspektiva dnes u nás existuje „in statu nascendi“.

Alternativu ekonomické demokracie zajímavě popsal s pomocí aparátu pozitivní ekonomie americký ekonom českého původu prof. Jaroslav Vanek (pod Vanekovým vlivem psal o ekonomické demokracii např. prof. Jan Švejnar). Podle Vaneka má ekonomická demokracie dvě evoluční vývojová stádia. Argumentuje přitom mj. i charakterem nových technologií, které růst kooperativního sdružování v práci umožňují. V první stadiu firmy „podléhají slepým tržním silám“. Vyšší stádium je dosaženo celospolečensky rozvinuté samosprávného systému s využitím participativního plánování. 

Kritikové ekonomické demokracie argumentují často její jugoslávskou variantou. Jugoslávský experiment závodních rad byl zahájen v roce 1950. Skupiny pracujících měli výkonné kompetence, ale zároveň se nemohly chovat jako skuteční vlastníci s podnikatelským rizikem. Neexistoval zde ani svobodný konkurenční trh, ani systém rovnovážné tvorby cen. Výsledkem nakonec byla spíše kolektivní neodpovědnost a inflační tendence.

Jiným příkladem ekonomické demokracie byl povalečný vznik „Wirstchaftsverfassung“ v Německu zavádějící princip partnerství mezi prací a kapitálem. Použitý odborářský koncept „Mitbestimmung“ znamenal, že v rozhodovacím procesu se účastnili zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců (různým způsobem pro různé oblasti ekonomiky). Realizaci zkomplikovaly soudní procesy, které proti tomuto systému vedly podnikatelské svazy.

Slavným se stal americký plán na podílové vlastnictví zaměstnanců neboli ESOP (Emloyee Stock Ownership Plan) ze 70 let. V podstatě to byl způsob jak vytvořit zaměstnanecké vlastnictví akcií bez toho, že by si zaměstnanci museli tyto akcie sami kupovat. Dělníci získají na svůj účet akcie na úvěr a ten splácejí z daňově zvýhodněných budoucích zisků společnosti.

Nabízejí se tedy různé formy participace od motivování pracovníků k výkonu podílem na zisku firmy po zaměstnanecké akcie s různými kompetencemi pro akcionáře. Jsou tu také družstva, ve kterých jsou družstevníci rovnocenní spoluvlastníky kapitálu. Všechny tyto formy jsou laboratoří a školou výrobní samosprávy.

Zajímavé jsou sociologické a psychologické souvislosti ekonomické demokracie. Kolektivní solidarita v takové firmě snižuje citlivost na vnější, objektivní vlivy, taková firma je ale současně stabilnější. Účastníci dávají stabilnímu zaměstnání a tvořivému uplatnění přednost před maximalizací příjmů. Sdílení moci a loajalita s firmou snižuje možnost konfliktů.

Míra a forma ekonomické demokracie se bude lišit i podle oboru činnosti. Jiné budou podmínky pro ekonomickou demokracii ve veřejném sektoru, jiné třeba v chemickém provozu. Samospráva ve výrobě je na rozdíl od politické spojena s organizací práce při konkrétní technologii výrobního procesu, a tudíž zde neexistuje taková svoboda volby. V některých oborech je např. autoritativní styl řízení prakticky jedině možný.

Ukazuje se, že ekonomická demokracie nepotřebuje ani mesiášské uctívání ani ideologické zatracování. Potřebuje konkrétní zkušenosti a to včetně vztahu mezi samosprávou laiků a delegací odborného řízení. Nikoliv předivo abstraktních utopií o třetí cestě do ráje, ale užitečná hospodářská praxe může odhalit potenciál, který se v ekonomické demokracii podle mne skrývá.

Zdroj:  Internet

---------------------------------------------------------------------------------

Na ademické půdě se u nás tématem"EKONOMICKÉ DEMOKRACIE" zabývá Jan Zmeškal, jehož práci z roku 2012 uvádíme, díky rozsahu v plné verzi, ve formátu PDF - ke stažení - ZDE