New World Order
Monetární revoluce
Ekonom Steve Keen: Vlády musejí natisknout peníze a uhradit naše dluhy
Ekonom Steve Keen je jedním z mála hospodářských odborníků, kteří předpověděli globální finanční krizi. Nyní varuje, že jsme se už octli uprostřed velké hospodářské krize jako v třicátých letech. Argumentuje, že jediným způsobem, jak se z této krize dostat, je nechat zbankrotovat banky, znárodnit finanční systém a uhradit dluhy občanů.
Zdůrazňuje, že je načase, aby vlády daly dlužníkům peníze k uhrazení jejich dluhů. Nesmyslné je podle něho, aby vlády dávaly peníze věřitelům, jako jsou banky, protože ty je nikomu nedají a budou si je držet v kapse.
Steve Keen poskytl rozhovor pořadu Hard Talk televize BBC:
Reportérka: Kdo rozhodne, komu má být odepsán dluh a komu ne?
Steve Keen: Nejde o rozhodování mezi jedním člověkem a někým jiným. Musí to být systémový proces, jehož prostřednictvím snížíme míru peněz ekonomice, které financují dluhy, a zvýšíme míru peněz, kterou vytvořily vlády. Protože v kapitalistické ekonomice máme dva zdroje peněz. Banky vytvářejí peníze tím, že poskytují půjčky, vlády vytvářejí peníze tím, že provozují státní deficit. Začátkem šedesátých let byl poměr množství peněz, vytvářených vládou, k celkovému množství peněz v ekonomice asi 15 procent. Ten poměr drasticky poklesl, takže nyní máme systém, který je založen pouze na zadluženosti, a to vytváří spekulace. Musíme vytvořit vládní peníze, aby vznikla rovnováha k úvěrům od bank. Je nutno posílit vytváření peněz vládami, aby došlo k znovuvytvoření rovnováhy a k snížení soukromé zadluženosti.
Reportérka: Takže prostě vláda, centrální banka, natiskne peníze a uhradí dluhy lidí? Vy říkáte: Odepište dluhy. A chcete v podstatě odepsat soukromé dluhy. Jak by to fungovalo?
Steve Keen: Musíme ty peníze dát dlužníkům a nikoliv věřitelům. Jen se podívejte na to, k čemu došlo za poslední tři nebo čtyři roky. Všechno, co Bernanke udělal, bylo to, že natiskl peníze a dal je finančnímu, bankovnímu systému. A doufal, že bankovní systém začne půjčovat a znovu tak oživí ekonomiku. To je ovšem bizarní, protože my víme, že banky už nikomu půjčovat peníze nebudou , protože už půjčily peníze příliš mnoha lidem. Ty bankám rozdané peníze byly zcela neefektivní.
Reportérka: Ale komu chcete ty peníze dát?
Steve Keen: Není to jednoduchý model, ale stručně. Musíte dát ty peníze veřejnosti. A lidé, kteří ty peníze dostanou a mají-li dluhy, by měli povinnost jako první ty dluhy splatit. Neměli by právo ty peníze utratit.
Reportérka: Prostě by vláda musela říct: bankám žádné peníze nedáme, naopak bankám peníze ještě odebereme. Dáme peníze každému jednotlivému obyvateli, a pokud máte dluhy, musíte je těmito penězi splatit.
Steve Keen: Ano. Nejprve je nutno zlikvidovat dluhy. A proč je to nutno udělat takto a nejde prostě ty dluhy jen odepsat: Peníze dostanou všichni a ti, kdo jsou zadluženi, splatí své dluhy. Lidé si ovšem stěžují: A co já, já jsem poctivě šetřil, já na tom prodělám.
Reportérka. V podstatě odměňujete selhání.
Steve Keen: Ano. Jenže on selhal celý systém, nikoliv jednotliví lidé. A pokud si to nepřiznáme, vyplýtváme dalších dvacet let v hospodářské krizi.
Reportérka: Ale co ty podniky, které se nezadlužily?
Steve Keen: Ty dostanou peníze taky.
Reportérka: Ty se chovaly dobře, a špatně vedené podniky přece měly zbankrotovat. A ty dostanou taky pomoc?
Steve Keen: Všichni dostanou pomoc. Cílem není podpořit jednotlivce, cílem je odstranit zásadní chybu finančního systému, která trvá už čtyřicet let. Rozsah toho, o čem hovořím, vám může připadat ve srovnání s normální praxí extremní. Avšak normální praxe dovolila, aby vzrostla úroveň osobních dluhů do nezvládnutelných výšek.
Jak „podniká“ centrální banka?
Mnoho lidí považuje z různých důvodů svobodu člověka rozhodovat
o vlastním životě za nejvyšší hodnotu, o kterou každý slušný
člověk musí usilovat. Zároveň je řadě lidí zřejmé, že právo na
soukromé vlastnictví je přímým důsledkem existence práva člověka
na jeho vlastní život. Těmto lidem je rovněž jasné, že mluvit o lidské
společnosti, solidaritě s nemocnými či starými, mravnosti a projevech
lidského soucitu lze pouze v kontextu svobodné lidské vůle.
Jen člověk, který z vlastní vůle (a nikoli z donucení) pomůže jinému
člověku, jemuž osud nepřeje, může být považován za ctnostného;
jen člověka, který se může chovat nemravně, ale nechová se tak, lze
považovat za mravného. Proto existuje taková touha lidí po svobodě
a proto se také všichni zastánci svobody pokoušejí přicházet s přesvědčivými
argumenty vysvětlujícími katastrofální dopady státních
regulací, ať již se jedná o důsledky regulace cen, socializace
zdravotnictví či penzijního zabezpečení, důsledky vytváření státních
monopolů ve výrobě nebo ve školství.
Mnozí z těch, kteří si svobody váží a za její hodnoty bojují, se
však ve chvíli, kdy dojde na peníze, zarazí. Nechápou, proč by mělo
být nebezpečné vytvořit státní monopol na emisi peněz. Najednou
nerozumějí tomu, co má svoboda společného s penězi, a už vůbec
nerozumí tomu, co mají někteří její zastánci „pořád s tím zlatem“,
přesněji řečeno s komoditním krytím peněz. Tváří se, že si vůbec
nedokáží vysvětlit, proč by mělo být něco špatného či nebezpečného
na tom, že existuje centrální emisní monopol na tisk papírových
peněz vynucovaný státním mocenským aparátem.
Odpověď na tuto otázku je však zcela v duchu předešlé (mnohými
přijímané) argumentace. Nelze být pro svobodu jednotlivce
a proti násilí, a současně se zastávat jiného peněžního uspořádání
než právě komoditních peněz. Peníze se naprosto vždy vyvinuly
z komodity (mající pro to určité technické předpoklady), která
představovala statek schopný (ať už přímo ve spotřebě či nepřímo
v procesu výroby) uspokojovat lidské potřeby, a to vždy dobrovolnou
kooperací jednotlivců. Peníze tedy, jak Murray Rothbard hned
v úvodu své knihy přesvědčivě ukazuje, státu nijak za svůj původ
nevděčí. Narozdíl od peněz komoditních byly nekryté papírové
peníze jednotlivcům vždy vnuceny násilím – jednotlivci by je nikdy
jako nositele směnné hodnoty dobrovolně přijímat nezačali.
Rothbardův detailní rozbor procesu, jehož prostřednictvím byly
komoditní peníze nahrazeny penězi nekrytými, je dnes již klasikou.
Argumenty obsažené v celé této knize do sebe jeden po druhém
zapadají a vytvářejí tak pevný základ pro obhajobu intuitivně zřejmé
skutečnosti, že jedině komoditní peníze (v historii především
zlato) jsou slučitelné se svobodou, a to bez ohledu na to, že může být
třeba někdo jako ekonom přesvědčen, že umí vymyslet peněžní
uspořádání jiné a lepší. Musel by ho totiž lidem vnutit, čímž by se
zachoval, jako bojovník za svobodu, poněkud schizofrenně.
Kniha, kterou zde citujeme, nám ukazuje, že i kdybychom ponechali
stranou argumentaci morálně-právní, kterou lze proti násilí
(jež stát při monopolizaci peněz použil a dodnes k vynucení jejich
oběhu používá) oprávněně vznášet, lze nevhodnost role státu v oblasti
peněz ilustrovat i čistě ekonomickými argumenty. Domnívá-li
se někdo, že dodávky makových rohlíků dokáže lépe zajistit konkurenční
trh než jedna centrální pekárna řízená státní plánovací
komisí (tj. že stát nedokáže „pořádně péct ani housky“), pak tento
argument platí mnohem silněji, jedná-li se o poskytování něčeho
tak důležitého, jako jsou kvalitní peníze. Peníze jsou totiž v jistém
smyslu opravdu životodárnou krví, jakousi mízou společnosti,
a jsou tudíž příliš důležité na to, aby mohly být ponechány v rukou
státu.
Jak „podniká“ centrální banka?
Že jsou tyto argumenty příliš teoretické a celá problematika
zajímavá jen pro hrstku intelektuálů, kteří jako by nevěděli, ve
kterém dalším odvětví ještě úlohu státu zpochybnit? Ne až tak
docela. Ukážeme si totiž, že ve chvíli, kdy zasedne bankovní rada
centrální banky, má každý člověk důvod k tomu, aby se o své peníze
začal obávat. A jde-li o peníze každého z nás, není možná nejrozumnější
teoretickými argumenty proti státnímu monopolu na tisk
peněz pohrdat. V čem tedy spočívá podstata existence a činnosti
centrální banky?
Představme si, že panovník – prezident, monarcha, generální
tajemník strany apod. – udělí privilegium jedné instituci, aby tiskla
nekryté papírové peníze (tj. peníze v podobě, v jaké je známe dnes).
Vybere tedy své nejlepší kamarády, kamarády svých kamarádů
nebo jiné osoby, ke kterým má z různých důvodů blízko, a ustaví je
do funkcí. (Okolnosti jako jsou komplikovanost volby, předcházející
dohoda politických stran na přijatelných kandidátech, způsob hlasování,
výběr různých částí vedení různými institucemi apod. vůbec nic na
logice věci nemění, a proto raději při vysvětlování způsobu „podnikání“
centrální banky zůstaneme u jednoduchého, schematizovaného vyjádření.)
Tito lidé v této chvíli získají ohromnou moc. Proč?
Protože nikdo jiný ve společnosti nemůže vytvářet peníze z ničeho.
Chtějí-li ostatní lidé peníze, musejí nejprve na trhu poskytnout
službu či prodat výrobek, který si ostatní lidé přejí a jsou ochotni
za něj zaplatit. (Druhou výjimku z tohoto pravidla představují samozřejmě
státní úředníci, neboť ti mají zajištěn příjem peněz, které byly pod
pohrůžkou násilí vybrány na daních od lidí poskytujících užitečné služby.)
Zachce-li se peněz centrálnímu bankéři, žádný
výrobek nebo službu druhým lidem poskytovat nemusí, nemusí si
lámat hlavu úvahami o tom, co by tak asi mohl na trhu nabízet
k uspokojení potřeb ostatních lidí. Nic takového. Centrální bankéř
tak pouze provede zhruba následující:
1) Koupí si papír a nůžky.
2) Zajde si do nejbližší tiskárny.
3) Natiskne na koupený papír obrázky velikánů národa a čísla
s několika nulami.
4) Rozstříhá archy papíru na menší kousky (ty nazve „bankovky“).
5) Vezme si tyto peníze jako „výplatu“ za práci pro národ.
6) Jde s „novými penězi“ do obchodu a nakoupí tolik aut, lihovin,
drahých kravat a obleků, golfových holí a tenisových
raket, kolik nul si na bankovky natiskl.
Kdo by nechtěl takto „podnikat“? Kdo by nedokázal v tomto „podnikání“
dosáhnout zisku, tj. kdo by nebyl schopen koupit si nakonec
reálné věci za peníze – peníze, jejichž výroba téměř nic nestojí?
Všichni bychom asi rádi v takovém „odvětví“ podnikali. Každému
ale není této výsady dopřáno, protože kdyby každý mohl tvořit
peníze z ničeho, nikdo by nic pravděpodobně nevyráběl. Všichni by
si tiskli peníze, chodili do obchodů a nakupovali nejlepší věci... Byly
by ale nějaké obchody? Pracoval by někdo? Tvořil by někdo bohatství?
Nikdo! Podnikání v centrálním bankovnictví tak neodpovídá
obecnému principu podnikání. Není to aktivita, v rámci které se
vstupy přetvářejí na výstupy o vyšší hodnotě. Centrální bankéři
žádnou hodnotu nevytvářejí, a proto mohou existovat pouze tehdy,
mohou-li parazitovat na zbytku společnosti. Zkrátka a dobře, předtím,
než si centrální bankéř může zajít koupit za nově vytištěné
peníze láhev whisky, musí tuto láhev whisky totiž nejdřív někdo
vyrobit... Kdyby mohl být každý centrálním bankéřem, jen těžko by
se výrobou whisky někdo obtěžoval. Každé normální podnikání se
tak obejde bez státního privilegia – centrální bankovnictví nikoliv!
Centrální bankovnictví je proto státní licencí k falšování peněz – ke
krádeži. Zatímco identická aktivita ze strany „soukromých centrálních
bankéřů“ (tj. padělatelů) je stíhána jako jeden z nejnebezpečnějších
zločinů, státem vyvolení centrální bankéři jsou chováni
v bezmezné úctě. (Je důležité ukázat na platné české zákonné normě,
za jak nebezpečné je falšování peněz považováno.
Trestní zákoník 140/1961 Sb. tak říká:
§ 140 Padělání a pozměňování peněz
(2) Kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo
platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, ...bude potrestán odnětím svobody
na pět až deset let.
(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán,
(a) spáchá-li čin... jako člen organizované skupiny, nebo
(b) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
Na tomto místě se nabízí otázka, zda zločin podle odstavce (3) není
páchán samotným centrálním bankéřem, protože jen těžko si lze
představit lépe organizovanou skupinu, která by se neustále snažila
udávat platné peníze jako peníze vyšší hodnoty a která by tak činila
v tak ohromném rozsahu.)
Věci ale nejsou samozřejmě v realitě tak jednoduché a průhledné.
Ono by totiž pak bylo velmi těžké obhájit před veřejností instituci,
jejíž poslání spočívá ve vytváření peněz z ničeho a jejich
následném utrácení. Jak se tedy liší aktivity centrálních bankéřů
reálného světa od našeho schematického příkladu?
1) Centrální bankéř si nekupuje papír a nůžky, ale za dříve
natištěné peníze si zřídí speciální instituci, která se tiskem
peněz zabývá – státní tiskárnu. Této instituci pak samozřejmě
platí v penězích, které si u ní nechá natisknout. (K ilustraci
výnosnosti takového „podnikání“ poslouží pár číselných údajů:
ceny bankovek tištěných ČNB se pohybují přibližně od
1,30 Kč za bankovku označenou „50 Kč“ do 2,30 za kvalitněji
vyvedenou a před paděláním chráněnou bankovku se dvěma
nulami navíc. Kdo by si takového „podnikání“ nechtěl trochu
užít a svoji peněženku napěchovat co možná největším množstvím
bankovek s co možná největším počtem nul? Vždyť výnosnost
takového podnikání (např. výroby „pětitisícovek“) je více než
217 000 %. Ve srovnání s tím je výnosnost nejproduktivnějších
českých firem naprosto směšná!)
Nové peníze většinou dokonce vznikají „bezhotovostně“ – pouhým
vymyšlením peněz, ke kterému dochází účetním zápisem do
rozvahy centrální banky.
2) Jelikož centrální bankéř má vlastní tiskárnu k dispozici,
nemusí do ní chodit, ale vše vyřídí poštou, telefonem či jinými,
modernějšími prostředky.
3) O tom, kteří velikánové budou na bankovkách zobrazeni,
rozhodne speciálně zřízená komise. K této otázce má dovoleno
se vyjádřit i veřejnost, neboť jaká hlava se na bankovce
objeví, je z finančního hlediska pro centrálního bankéře
zcela nedůležité.
4) Bankéř si vytvoří speciální oddělení, jehož členy také samozřejmě
platí z natištěných peněz, kteří bankovky vybaví
bezpečnostními prvky, metalickými pásky, vodotisky apod.,
aby nikdo jiný než centrální bankéř nemohl peníze snadno
tisknout a byla tak odstraněna „konkurence padělatelů“.
5) Natištěné a „proti padělání zabezpečené“ peníze bankéř nevyplácí
pouze sobě. Platí v nich rovněž odměny všem svým„spolupracovníkům“
v centrální bance;(Jenom stálých zaměstnanců má ČNB téměř jeden
a půl tisíce.)půjčuje je komerčním bankám (K tomu používá obyčejným
lidem nesrozumitelných slov a zdánlivě vědecky znějících termínů jako
je REPO operace, diskontní sazba apod.) a dojde-li jim dech, přestane
jim „půjčovat“,ale rovnou je těmito prostředky „zachrání“;
(Ve chvíli, kdy komerční banka není schopná dostát svým závazkům,
není často schopná si ani dále vypůjčovat. Centrální banka potom
prostředky, které komerční bance poskytuje, přestane považovat za
půjčku a prostě je do ní nenávratně vloží, čímž splní svoji roli
nepostradatelného „věřitele poslední instance“, jejíž prostřednictvím
opodstatňuje svoji existenci.)
půjčuje je dokonce některým podnikům či vlastním zaměstnancům.
(Půjčování vlastním zaměstnancům přímo centrální bankou je zcela
oficiálně považováno za způsob, jak zabránit zneužití informací o
„zdraví“ bankovního systému.)
Zejména však půjčuje státu v případě, že se stát rozhodne utratit
více, než je schopen lidem zkonfiskovat na daních. Za veškeré takové
úkony inkasuje úroky, případně nehmotný zisk spočívající v získání
přízně státu, kterému vděčí za své výsadní postavení. Stát a centrální
banka, jak je na mnoha místech této knihy ilustrováno, tak žijí v
dokonalé symbióze – jeden bez druhého se neobejdou.
Všechny výše zmíněné subjekty patří mezi vyvolené, kterým se
dostává od spolku „stát/centrální banka“ zvláštního privilegia. Jsou
těmi, kteří se dostanou k vytištěným penězům jako první a mohou
začít nakupovat. Za tuto „službu“ se centrální bance samozřejmě
musí odvděčit, aby na ně banka při dalším tištění peněz nezapomněla.
Spolupracovníci centrálního bankéře proto usilovně produkují
„vědecké“ studie plné barevných grafů, složitých výpočtů
a „zlatých“ pravidel inflační emise, které „dokazují“ nutnost „stabilizační“
politiky centrální banky. Řada z nich vyučuje na (jak jinak
než státem licencovaných, ne-li rovnou státních) školách, kde
získává vědecké hodnosti a šíří dále pověsti o nutnosti existence
centrálního bankovnictví a jeho funkcích. Stát dbá na to, aby nikdo
nezpochybnil privilegované postavení centrální banky, vymýšlí
tresty za „narušení peněžního oběhu“, „ohrožení devizového
hospodářství“a jiné „zločiny“.
(Viz např. Trestní zákoník 140/1961 Sb.:
§ 144 Ohrožování oběhu tuzemských peněz
(1) Kdo neoprávněně vyrobí nebo vydá náhražky tuzemských peněz, nebo
kdo takové náhražky neoprávněně dává do oběhu, bude potrestán odnětím
svobody až na šest měsíců nebo peněžitým trestem.
(2) Stejně bude potrestán, kdo
a) bez zákonného důvodu odmítá tuzemské peníze
b) bez hospodářské potřeby shromaž9uje drobné tuzemské peníze, nebo
c) poškozuje tuzemské peníze.
Oběh peněz je rovněž možné ohrozit prostřednictvím šíření informací
o charakteru bankovnictví, a proto je rozšiřování zpráv, které
zpochybňují zdraví bankovnictví rovněž zákonem zakázáno. Kdo ví,
zda samotnou citaci této knihy, v níž Rothbard poukazuje na zjevnou
skutečnost, že banky s částečnými rezervami nikdy nemohou dostát
svým závazkům, nepácháme trestný čin…)
(Devizový zákon, 219/95 Sb., upravuje např. nákup a prodej deviz
a jejich dovoz a vývoz. Tento zákon ještě do konce roku 2000
zakazoval ukládat peněžní prostředky na účtech v zahraničí bez
povolení ČNB – nyní je to dovoleno, ale pakliže tato skutečnost
není ČNB oznámena, hrozí „pachateli“ pokuta do výše 1 milionu korun)
Komerční banky pomáhají vytvářet tlak na to, aby se do bankovního
systému nedostalo příliš zahraniční konkurence, a proto centrální
banku vybízejí k řádnému výkonu role „regulátora bankovního systému“.
Všichni tito lidé táhnou za jeden provaz a vytvářejí mocnou bankovní
lobby, jejímž cílem je zachovat „nezávislost monopolního falšovatele peněz“.
Státní monopol na výrobu užitečné věci (např. poskytování poštovních
služeb) je zdrojem monopolního zisku, narušuje fungování cenového
systému a způsobuje plýtvání zdroji. Státní monopol na provádění
zavrženíhodné aktivity, jakou je např. falšování peněz (vytváření
peněz z ničeho), je však již úplnou pohromou. Nejenže představuje fatální
narušení tržní koordinace a způsobuje tak ohromné plýtvání zdroji,
ale má na svědomí rozsáhlé a systematické přerozdělování bohatství od
produktivních členů společnosti směrem k parazitům. (Více o historii
a následcích tohoto jevu lze nalézt v práci nositele Nobelovy ceny za
ekonomii F. A. Hayeka – Soukromé peníze, Liberální institut, 1999.) Stát
si totiž prostřednictvím takovéto „výroby“ peněz zajišťuje ze svého pohledu
životně důležité prostředky, které by nikdy nebyl schopen pomocí daní
v takové míře získat. Nadále tím zamlžuje skutečnou cenu, kterou
důvěřiví obyvatelé státu za jeho „služby“ (včetně „péče o měnu“) platí.
zdroj - Murray N. Rothbard
PENÍZE V RUKOU STÁTU
Praha 2001
