Na aktuální téma

28.2.2012

Zkreslující pořad České televize (ale díky i za to: pozn. editora)

Marek Řezanka (více o autorovi)

Dne 23. 2. se ČT 24 prezentovala od 20:00 diskusním pořadem Planeta Země 2012. Moderování se ujal Václav Moravec. Zvolený tematický blok sliboval mnohé. Mělo se diskutovat zejména o současné krizi, postihující především Evropu a USA, a to z různých úhlů pohledu a v širokém kontextu. Projekt byl velmi ambiciózním a od pohledu zajímavých témat se vyrojila celá řada, namátkou: Kam směřují lidé na planetě Zemi? Čeho má být konec a čeho začátek? Právo a spravedlnost.

Problémem však bylo, že výběr diskutujících byl pestrým pouze na první pohled. Mnislav Zelený, Marina Čarnogurská, Miroslav Bárta, Jan Hnízdil, Libor Malý, Miroslav Šlouf, Marián Tupý, Františka Hana Garlíková, Tom Nicholson, Fedor Gál, Daniel Vazquéz, Miroslav Vlk, Tomáš Sokol, Eliška Wagnerová, Iva Skoch. To byli lidé, kteří měli hledat odpovědi na otázky typu: Jsou krize předvídatelné? Je kapitalismus v krizi? Hrozí mu zánik? Má alternativu? Kam lidé směřují a jak se krize ekonomická podílí na jiných krizových projevech, např. v krizi rodiny?

Nemohu si pomoci, ale po celé sledování pořadu mi přišlo, že odpovědi se nehledají, ale jsou lidem předávány tak, aby je uklidnily a aby lidé měli pocit, že se vše řeší a vše je v naprostém pořádku.

Hned na začátku přišla televize s průzkumem, podle něhož se většina dotazovaných osob v ČR budoucnosti obává. Ke konci pořadu pak byla přidána čísla za ochotu respondentů aktivně se na nějaké změně podílet.

Téměř čtyřicet procent respondentů se v relativně malém výběrovém šetření vyjádřilo, že žádnou takovou ochotu nemají a 32 % dotazovaných by bylo ochotno jít k volbám či pomoci finančně, jinak nic. Z toho by vyplývalo, že lidé změnu chtějí, ale chtějí, aby přišla z venku, mimo jejich vlastní vynaložené úsilí. Takové lidi nebude těžké přesvědčit o tom, že ani ta změna není zase až tak potřebná.

Jako zásadní výstupy z téměř tříhodinové debaty vidím:

1) Městské civilizace jsou odklonem od přírody, jistá krizovost je daň, kterou za tento odklon platíme.

2) Kolapsy systémů jsou nepredikovatelné a rychlé.

3) Pokud je diagnostikována vážná nemoc, není možné pokračovat v dosavadním způsobu života a jen přibrat medikaci a vyléčit se.

4) Když nebude spotřeba, nebude práce.

5) Nejedná se o krizi kapitalismu jako takového, ale o krizi sociálně demokratického kapitalismu v Evropě. Alternativa ke kapitalismu není.

6) Lidé se mají starat sami o sebe, především ti na začátku pracovní aktivity, a nespoléhat na stát.

7) Budoucnost je v Číně.

8) Na ulici se problém nevyřeší. Na internetu se lidé uchylují k agresivnímu chování. Jde o negativní jev.

9) Komunismus výrazně zdeformoval cit pro právo a spravedlnost.

10) K nevymahatelnosti práva pomáhají i soudy a jedna z potřeb lidí je potřeba férovosti.

Mnohému divákovi toto možná stačilo. Uznale pokýval hlavou, že média si konečně všimla, že konzum a peníze nejsou všechno a dokázala se na tyto jevy podívat kriticky. Už příliš neřešil, že hlavně skončila doba konzumní společnosti, že konzumní společnost se přejedla a již není v kursu. Zatím asi lidem stačí, když slyší, že se jenom nemají honit za ziskem a že je potřeba participativní demokracie, aby se více zajímali o politické dění, takže jdou spát s příjemným šimráním po těle, že ono tak zle zase není a nebude.

I když nevím, jak bylo při sledování pořadu lidem, kteří jen tak tak utáhnou rodinný rozpočet, s vyjevenýma očima a zatajeným dechem bezmocně pozorují, co se jak zdražilo a ještě zdraží a jak dostanou na výplatě ještě méně, o inflaci nemluvě. Mají-li hypotéku na bydlení a děti školou povinné, je to o to zajímavější, nemluvě o tom, vyskytuje-li se v rodině osoba zdravotně handicapovaná či dlouhodobě nemocná a vyžadující péči.

Dlouhodobě nezaměstnaní měli být upozorněni, že pro ně je tento pořad nevhodný a může jim způsobit zdravotní komplikace. Pro ně rada, že se nemají honit za ziskem a naopak se musí postarat sami o sebe, měla takříkajíc cenu zlata. Štěstí měli v tomto případě bezdomovci, kteří televizi ani internet nemají, a tak, přežili-li mrazy, infarkt z výstupu některých pozvaných je nesklátil.

Starat se o sebe je jistě dobrá a záslužná věc. Ale musí být zaštítěna určitým prostředím, prostředím právního státu a fungující demokracie. Jak se má ale například o sebe postarat handicapovaný člověk, kterému vezmou možnost pracovat v chráněných dílnách a tím i jeho lidskou důstojnost?

Jak se mají o sebe postarat důchodci, kteří celý svůj život přispívali na důchodové spoření?

Jak se mají o sebe postarat studenti, nad nimiž visí Damoklův meč školného a bludný kruh splácení půjček na studium, případně splácení hypotéky, rozhodnou-li se chtít bydlet a pomýšlet na rodinu? Jak se o sebe mají postarat lidé bez zaměstnání, kteří mají vysokou kvalifikaci i chuť pracovat, jenom ta místa jaksi nejsou? Jsem přesvědčen, že toto doporučení jako lék současné krize nebylo vůbec domyšlené.

Když se pan Marián Tupý rozpovídal o tom, jak současný kapitalistický systém v žádné krizi není, že se jedná toliko o krizi zaplevelení kapitalismu čímkoli sociálním a že asijské a jihoamerické ekonomiky (pokud se v nich prosadí kapitalismus) budou tahouny tohoto systému, zatoužil jsem slyšet i jiné ekonomické teorie.

Jenže ani paní Ilona Švihlíková ani Markéta Šichtářová do televize pozvány nebyly. Stejně, jako divák neměl možnost dozvědět se něco o rizikové společnosti dnešních dnů od sociologa Jana Kellera.

Milan Valach by jistě k alternativám ke kapitalismu měl co říci, ale tím by porušil obraz dokonalého tabu, že nic takového není a co na tom, že průmyslová družstva alespoň na úrovni lokální existují, že přibývají, že přibývají zejména v USA a že mají i dobré výsledky.

Z televizních obrazovek jasně zazářilo, že vše, co nás obklopuje, stojí na kapitalismu.

Minimálně v naší republice to pravda není, protože nás obklopuje i řada věcí vybudovaných za tzv. reálného socialismu – a jsou s těmi kapitalistickými výdobytky v naprosté symbióze.

Škoda, že před kamerami nebyl nikdo, kdo by se vyjádřil k nepředpověditelnosti systémových kolapsů. Jenomže probírat v televizi otevřeně Marxův vědecký rozbor kapitalistických začátků by mohl někoho pohoršit, tak se egyptolog Bárta omezil na konstatování, že kdo analyzuje faktory umožňující vznik určitého systému, pochopí i faktory vedoucí k jeho zániku. Když měl tyto faktory identifikovat v případě kapitalismu, téma se zamluvilo.

Tak, jako ve filmu je často kladná postava vyvažována nějakou zápornou, bylo zřejmě velmi pečlivě vybíráno, kdo bude pozván jako kritik stávajícího řádu. Pokud možno někdo dostatečně mediálně vypraný a zprofanovaný a u lidí neoblíbený, aby se s jeho slovy ztotožnilo co nejméně lidí. Nakonec se této cti dostalo Miroslavu Šloufovi.

V závěru pompézního představení se objevily ještě známé tváře Veroniky Žilkové a Agáty Hanychové, aby bylo lidem jasné, jak má vypadat fungující rodina a představení skončilo. Bez soli a omastku, s divnou příchutí zameteného pod koberec. Řada témat se nakousla, žádné se ale nějak nedojedlo až po ohryzek, na jádro se nedostalo ani omylem.

Jediné, co zaznělo k jakýmkoli hnutím ve světě, bylo, že ve Španělsku jsou na tom mladí lidé hodně špatně a že jsou často nezaměstnaní. V případě spisu slovenských tajných služeb Gorila padlo toliko konstatování, že korupce na Slovensku (a nejen tam) je patrně systémová a propracovaná do detailů a že lidé jsou již apatičtí, protože si uvědomují, že jak pravicové, tak levicové strany na tomto stavu participují. Opět, lidé, kteří se aktivní práci v různých hnutí věnují řadu let, jako např. Václav Novotný z Ne základnám, raději pozváni nebyli.

Lidé zasažení pravomocemi exekutorů na vlastní kůži asi příliš potěšeni slovy právníka Tomáše Sokola nebyli. Slučování exekucí není jednoduché a kdo třeba třikrát jel na černo, žádným andílkem nebude, tak co s ním.

Trochu více pochopení pro lidi s exekucemi v zádech měla Eliška Wagnerová.

Kardinál Vlk si zase posteskl nad stavem, kdy komunisté údajně v lidech zdeformovali cit pro právo a spravedlnost. Měl samozřejmě na mysli případ církevních restitucí.

I tady citelně chyběl nějaký fundovaný oponent, nejlépe paní Lenka Procházková, u níž je naopak cit pro právo (spravedlnost ponechme stranou, pro tu má vyvinutý cit možná ještě silněji) vyvinut silně. Chce jenom, aby bylo zřejmé, že církve dostanou to, na co mají nárok, a ne to, na co tento právní nárok nemají. A neváhá na ty, kdo podle ní právo porušují, podat žaloby k soudu.

Nejde však pouze o to, že chyběly názorové protipóly k probíraným tématům. Na některá témata, která by opomenuta při probírání krizového stádia určitého systému chybět neměla, vůbec nedošlo.

Nerozebírala se kupříkladu mezinárodní situace a hrozba válečných konfliktů, kde by své jistě mohl říci politolog Oskar Krejčí.

Mlčelo se o hrozbě fašizace Evropy, jejímž symbolem bylo postřílení desítek mladých lidí v Norsku a jež výrazně bobtná v Německu. Ale nejen tam. Stále více se do oficiálních politických projevů v České republice dostávají názory lidí, které hraničí (či už tuto hranici překročily) s potlačováním práv jedince či skupiny osob.

Jako příklad by mohl být uveden novinář Adam B. Bartoš, jenž ve svém výlevu proti Janu Krausovi a jeho časopisu překračuje míru toho, co by právní stát měl tolerovat. S kým se tento člověk stýká a na koho má vazby, by bylo kapitolou samo o sobě a o české společnosti by to nic příjemného nevypovědělo.

Součástí každé krize je vedle ekonomického vývoje i vývoj demografický. Ovšem ani na jeho rozbor nedošlo.

Pokud již nějaké zahraniční jméno zaznělo, jednalo se o G. Sorose a jeho „krizi nedostatečného pochopení“. Jména J. Stiglitze či S. Žižeka zůstala v jeho stínu. Problematika fiskálního paktu se rovněž neprobírala, i když je pro vývoj Evropské unie klíčová. Jedná se totiž o to, zda se projekt jednotné Evropy udrží (a že je zde mnoho hráčů, jimž by se líbil její rozpad), ale především, na jakých základech se udrží.

Jít cestou současné (chce se mi dopsat „bratrské“) „pomoci“ Řecku, je dle mého krokem k rozpadu EU, neboť takový krok znamená v důsledku demontáž sociálního státu a demontáž středních vrstev. A na těch stávající systém v Evropě a v USA stojí.

Samostatným tématem mohl být vztah člověka k životnímu prostředí. Ale zřejmě si v televizi nechtěli popudit hlavu státu, která je na toto téma velmi háklivá.

Velmi zajímavé byly vybrané i hlasy „lidu“ v Kanadě a Rusku, které si zasloužily přímý přenos. Dozvěděli jsme se například, že „obyčejní lidé“ krizi nepociťují, či že kapitalismus jako jediný fungující systém v krizi není.

Pořad České televize mi bohužel celkově připadl jako nevyvážený a nic nového nepřinášející. Ale i tak díky za něj. Naznačil totiž, kde jsou limity současného systému pro diskusi, co povoleno říkat je a o čem se raději mlčí.

V zájmu hledání oněch faktorů, jež kdysi přispěly k vzestupu kapitalistického systému, a jež ho v současnosti potápějí, by pro příště bylo na místě uspořádat debatu s názvem: Alternativy ke kapitalistickému systému a přizvat alespoň některé z osobností, u nichž jsem si posteskl, že mi citelně chyběly, a nejenom mně (J. Keller, I. Švihlíková, T. Fiala, M. Valach, O. Krejčí či L. Procházková).

Pak se možná bude mluvit o tom, na co a jak se připravit. Zatím jsme byli uklidněni, že systém nekolabuje a že se na nic zlomového připravovat nemáme. To vše v předvečer protestu studentů a v době, kdy kauzy Promopro, Drobil či nově Rampula a další spí poklidným spánkem spravedlivých.

Na závěr už pouze shrnu účastníky pořadu a jejich hlavní teze:

Mnislav Zelený, etnolog a cestovatel: Už dávno nevidíme harmonii vesmíru a přírody, a nekopírujeme ji. Městské civilizace jsou odklonem od přírody.

Marina Čarnogurská, sinoložka: Čína se jako důležitá civilizace udržela od nejstarších dob dodnes jako jediná. Obchodní kruhy nemají vládnout. Mají vládnout lidé, kterým záleží na celém podnebesí. Čína by nám mohla být vzorem, i když má také potíže.

Miroslav Bárta, egyptolog: Kolapsy jsou nepredikovatelné a rychlé. Zanikávají stávající struktury a vznikají nové. Nemocný systém nelze reformovat. Je důležité znát, jak konkrétní systém vznikl. Faktory, jež stály u zrodu systému a jeho rozvoji, později zapříčiní jeho pád. Manipulace veřejným míněním vnímám jako rizikový faktor přežívající dodnes. Kdo rozumí technologii moci, obstojí v každém systému.

Jan Hnízdil: Systém rozvíjejí lidé určitých vlastností (individualisté, sobečtí a arogantní lidé). Nelze žít stejným způsobem a vyléčit se. Nelze polykat k uzdravení prášky a zachovávat stávající nezdravý životní styl – a uzdravit se. Paralelní vztahy mají neblahý vliv na lidskou psychiku. Úzkostmi a depresemi trpí nejméně 30 % populace ČR, půl milionu z nich se léčí. Antipsychiatři tvrdí, že i ty nejvážnější duševní choroby jsou životní strategií člověka na podmínky, které nejsou k životu. Problém je v tom, jak se medicína aplikuje. Nemoc není ve vzduchoprázdnu, ale v nějakém sociálním prostředí. Realita rozpadu tržního systému se projevuje na krizi rodin a partnerských vztahů.

Libor Malý, podnikatel: Přestal jsem věřit v moc peněz. Vše je otázka víry v peníze jako platidlo. Když přestaneme spotřebovávat, přijdeme o práci. Je zřejmě utopií, že když každý něco bude dávat, bude to lepší společnost, ale něco na tom je.

Miroslav Šlouf, politik: Doba minulá byla lepší, co se týče mezilidských vztahů.

Marián Tupý, analytik, Cato Institut: Rusko se může stát součástí „západního světa“. Toto, co pozorujeme, není krize kapitalismu, ale sociálně demokratického kapitalismu. Kapitalismus v Asii funguje dobře. Čína je druhou nejvyspělejší ekonomikou na světě. Problémy „západu“ nejsou problémy trhů, ale problémy regulovaných trhů. Proti kapitalismu neexistuje žádná alternativa. Vše, co nás obklopuje, je výsledkem kapitalistické produkce. My všichni jsme zodpovědní za stávající stav společnosti.

Františka Hana Garlíková, zaměstnankyně T. Bati: Podstatné je propojení teorie a praxe. Musíme se postarat sami o sebe, hlavně mladí lidé musí. Radikální změna není na místě. Není zde dostatečná podpora soukromému podnikání.

Tom Nicholson, novinář, věnuje se spisu tajných služeb, Gorila: Korupce na Slovensku byla propracovaným systémem, bez ohledu na politickou příslušnost politiků.

Fedor Gál, sociolog: Na ulici se problém nevyřeší. Problémy vidím následující, problém financování politických stran a potřebu změny volebního zákona. Řešením je participativní demokracie. Rodiče dnešních kolaborovali s minulým režimem, a tento odkaz jim předávají.

Daniel Vazquez, student, hispanista: Revoltující jsou ve Španělsku hlavně mezi mladými. Je zde značná nezaměstnanost těchto lidí. Nemůžeme kontrolovat, jak zástupci jednají poté, co byli zvoleni.

Miroslav Vlk, kardinál: Je málo cítění pro právo a pro spravedlnost. Lidé se v otázce restitucí neptají, kde je právo.

Tomáš Sokol, exministr spravedlnosti, advokát: Spravedlnost je chápána individuálně, lidé si vykládají spravedlnost podle svého. Slučování exekucí není jednoduché. Na deformaci zákonů se podílejí také poslanci.

Eliška Wagnerová, místopředsedkyně Ústavního soudu: Zákony jsou produkovány filosofií utilitarismu. K nevymahatelnosti práva pomáhají soudy. K lidské potřebě patří férovost. Soud má mít jistou dávku pro porozumění.

Věra Jourová, podnikatelka: Systém pro toky evropských peněz měl být nastaven tak, aby se nekorumpovalo. Výsledkem však bylo, že jsem z korupce byla obviněna já, která se podílela na jejím zamezení.

Iva Skoch, dopisovatelka Newsweeku a Global Post: Napsala knihu o manželstvích v různých kulturách. Všímá si krize rodiny v různých prostředích. Srovnávala situaci v Japonsku a v polygamních společnostech, jako například v některých afrických islámských zemích.

George Soros: Krize nedostatečného pochopení (Alchymie financí). Lídři nerozumí tomu, co se děje. Lídři odmítají změny a nemají vizi. Německá Bundesbank je hlavním viníkem krize. Ekonomie jako věda selhala. Ekonomie ignorovala rozdíl mezi přírodními a společenskými vědami. Lidské bytosti mají svá pravidla, jejich chování není předvídatelné.

zdroj: Britské listy

Celý pořad "Planeta Země 2012" ke shlédnutí zde

-----------------------------------------------------------------------------------

9. února 2011

Ekonomové Šichtařová a Pikora sehráli etudu proti povinnému spoření na penzi

Ekonomové Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová se dali na divadlo. Natočili scénku, v níž s nadsázkou varují před dopady povinného spoření na důchody do fondů. Nebojí se přitom sáhnout k nadávkám, reformu označují za tunel, Čechy za ovce a Bezděkovu komisi přejmenovali na Bezdíkovu nervózní komisi.

"Do prdele, kde mám to pívo, fondy zas.. bezcenný řecký dluhopisy, je toho plná lednice, ani žrát se to nedá...," spílá z gauče důchodce někdy v roce 2050. Hraje ho Vladimír Pikora, analytik ze společnosti Next Finance. Asistuje mu kolegyně Markéta Šichtařová, které Pikora polopatě vysvětluje, že důchodová reforma připomíná tunel a z Čechů se mohou stát ovce, které přijdou o své výnosy ve fondech.

Čtyřminutová scénka se s nadsázkou snaží upozornit na to, že vláda nepočítá s dobrovolným spořením na penzi, ale uvažuje jen v mantinelech povinného spoření. Naráží také na to, že si stát bude muset na předraženou reformu půjčit a povede k úplatkářství a tunelování.

"Taky se kvůli tomu samozřejmě postaví nějaká chytrá a nezávislá komise, která to spočítá na dvě stě let dopředu. No, třeba jako ta Bezdíkova nervózní komise," popíchl Pikora tým ekonomických expertů, vedených Vladimírem Bezděkem, který má přípravu reformy na starosti.

Ekonomové v kampani nechtějí napadat smysl penzijní reformy jako takové, vysvětlují dodatečně.
"Povinné fondové řešení nepovažujeme za správné. Vidíme řadu rizik, o kterých se otevřeně příliš nemluví. Stačí se podívat do zahraničí. Navrhované řešení se až moc podobá těm, která se ve světě nepovedla. V některých zemích už dělají reformu reformy, v jiných se vracejí zpět do průběžného systému," vysvětlují ekonomové, proč se pustili do kampaně s názvem Nechceme se (v důchodu) pást, která odstartovala na sociální síti Facebook.

"Změny, kterými prochází finanční trh v posledních letech, umožňují, aby se do portfolia fondů dostala extrémně riziková aktiva. V některých zemích s nízkou politickou a podnikatelskou kulturou mohou navíc fondy svádět i k vytunelování. Česká společnost již pomalu zapomněla na zkušenosti z 90. let," vysvětlují.

etuda ke shlédnutí zde

zdroj: iDNES

----------------------------------------------------------------------------------

14.12.2011

Markéta Šichtařová: Nechte už tu eurozónu konečně padnout!

Půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká, ale třeba ani německá veřejnost nestojí.

Měl to být ten nejvíce přelomový summit špiček EU. A byl to znovu paskvil. Tedy – jak se to vezme. Například média se nadšeně chopila interpretace, že poslední bruselská schůzka na nejvyšší úrovni prý přinesla „zásadní zlom“. Padají hesla o „třírychlostní“ nebo „dvourychlostní“ eurozóně. O tom, že kdo „není s EU, je proti ní“. A o „nutnosti“ půjčit eurozóně další peníze. Hm, ale je to tak trochu jinak.

V jednom mají média pravdu: Evropa je skutečně na křižovatce. Ale ne proto, že by ji na křižovatku posunul summit. Ale proto, že se z křižovatky za poslední rok dosud nehnula a nedokázala se rozhodnout, kterou cestou se dát.
Závěry summitu se totiž beze zbytku týkají jen toho, jak zabránit OPAKOVÁNÍ krize. Jak se posunout k fiskální unii. A jak centralizovat evropské rozhodování do Bruselu (což také můžeme nazvat jinak – totiž jak přimět jednotlivé státy, aby se vzdaly části své státní suverenity). Všímáte si? Ani slovo o tom, jak se dostat ze SOUČASNÉ krize.

Pomýlená diskuse

Ono je tak trochu k ničemu vytvářet nová automatická pravidla, která do budoucna zamezí dalšímu zadlužování států. A to, i když pomineme, že jsou zbytečná, protože již dlouhá léta existuje Pakt stability a růstu, který předlužení zemí už nyní zakazuje, ale je obcházen a nedodržován. Je to k ničemu jednoduše proto, že i kdyby nová pravidla nakrásně na rozdíl od stávajícího paktu byla dodržována, nijak nezmenší stávající dluh Evropy. A Evropa je v krizi právě proto, že dluh má nyní.

Ovšem celá ta diskuse – totiž zda summit přišel s hodně nebo málo pádnými návrhy na záchranu eurozóny – je vlastně celá od základů pomýlená. Protože pomýlený byl cíl summitu. Totiž proč bychom vlastně měli eurozónu zachraňovat?
Řeknu to jinak: Euro brzdí evropský hospodářský růst. Rozumějme, brzdí růst životní úrovně. Kdyby eura nebylo, možná by i Řecko, Itálie či Španělsko ustály stůj enormní dluh. Euro však pro ně bylo vražedné. Ne – já nechci říct, že euro bylo chybné od samotné své podstaty, já jenom chci říct, že eurozóna se rozšiřovala moc živelně a požrala i země, které v ní nikdy neměly co dělat. A ty teď skoro bankrotují. A protože jih Evropy bankrotuje, doplácí na to Evropa celá, protože celá Evropa je kvůli tomu v krizi.

Rozbít euro!
Jedinou šancí, jak z té šlamastyky ven, je udělat současně dvě věci: nechat konečně zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, ať jde o země nebo banky, a navíc ještě eurozónu rozdělit. A tím euro rozbít. Jih tím získá větší konkurenceschopnost. Sever se zbaví koule na noze. Česká republika získá také nemálo: Německo si konečně oddechne a bude časem víc prosperovat – a tím potáhne i českou ekonomiku.

Takže vlastně tvrdím, že Evropě by pomohlo, kdyby eurozóna ve stávající podobě padla. Kdyby se euro rozdělilo na dvě nebo víc měn. A naproti tomu evropští politici, kteří si dali rande v Bruselu, dělají všechno proto, aby slepenec s názvem eurozóna udrželi pohromadě. Něco je špatně.

I Británie zjevně dospěla k názoru, že tu něco nehraje. A odmítla se nechat do té kaše namočit. Joj, to bylo sousto pro světová média! Že prý se Británie izolovala. Že se politicky a diplomaticky odepsala… Já tedy, popravdě řečeno, trochu pochybuji, že by britský premiér David Cameron byl tím nejbrilantnějším politikem, jehož Británie během posledních 50 let vyprodukovala. Ale musím mu ponechat, že tentokrát se mu povedl majstrštyk.

Ano, Británie se skutečně izolovala – izolovala se od dluhových problémů Evropy. Nenechala se namočit do ještě většího zadlužení. Nenechala si vzít státní svrchovanost. Pokud by se České republice podařilo takto se izolovat od dluhů Evropy, beru to všemi deseti. A kupodivu i jinak poněkud pomalejší finanční trhy to vidí stejně. Zatímco evropská média papouškovala věty o největším zkrachovalci (to jako Británii) a o izolaci, britská libra posilovala ostošest – investoři si totiž velmi rychle všimli, že taková izolace od evropských dluhů je vcelku užitečná. A náhle po libře zatoužili…

Ani sedm statčených

Každopádně summit se usnesl – tedy již bez Británie, pochopitelně – že státy eurozóny i celé EU během deseti dnů potvrdí, zda jsou schopny poskytnout půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) ve výši 200 miliard eur. A milý MMF tyto peníze zase půjčí jihu Evropy. Proč je tam MMF vůbec potřeba? Proč Evropa nepůjčí jihu přímo? Protože je to zakázáno evropským právem. A chytré bruselské hlavy vymyslely, že když se angažuje nějaký prostředník, tak se zákon pěkně obejde. Co již ale nedomysleli, je, že se tím poruší, a to mimořádně okatě, duch zákona.

Co mne ale vážně děsí, je, že se v celé Evropské unii nenašlo ani sedm statečných, kteří by – vedle Británie – dokázali jasně říct, že celá ta megalomanská akce na záchranu nezachranitelné eurozóny je nějaká podivná. Celkem povstali čtyři odvážlivci či poloodvážlivci: Británie, Švédsko, Maďarsko – a Česká republika. I když pomalu s tím chválením. Že by třeba Maďarsko skutečně bylo tak odvážné a prozíravé, aby odmítlo zachraňovat z ušlechtilých pohnutek euro? Ale kdeže. Maďarsko na to prostě jen nemá. Už teď si totiž musí od MMF půjčovat, aby přežilo.

Česká republika se ovšem nebývale pochlapila a nechala se slyšet, že prý si půjčku pro MMF, která by v našem případě znamenala asi 90 miliard korun, ještě rozmyslí. Na naše poměry nezvykle buřičský názor. Teď už jen zbývá modlit se, aby si to ČR rozmyslela tím správným koncem, tedy aby půjčku pro MMF stejně jako podpis smlouvy o předání větších pravomocí Bruselu odmítla.

Proč?

Protože i kdyby nám půjčka nijak neuškodila, stejně by byla zhola zbytečná. Poslat do MMF za celou Evropu 200 miliard eur je jen kapka. Země eurozóny mají jen v roce 2012 splatit střednědobé a dlouhodobé dluhopisy v hodnotě 1,1 bilionu eur! Ušmudlaných 200 miliard, na které se nyní má EU horko těžko složit, bude stačit sotva na financování půl roku chodu Itálie. Ale takový úhel pohledu by nás mohl interesovat, pokud by nám naše půjčka nijak neuškodila.

Rezervy na ještě horší časy
Jenomže ona by nám uškodila. A hodně. Půjčka totiž znamená, že země pošlou do MMF své devizové rezervy. V ČR by to dělalo deset procent rezerv! Tato desetina, která by nám zatraceně chyběla v okamžiku, kdy by se za velkého třesku finančních trhů eurozóna potenciálně hroutila, a kurz koruny by předváděl spektakulární skoky.
Půjčka pro MMF také znamená skoro zdvojnásobení schodku českého státního rozpočtu. Česká republika přitom stojí na špici žebříčku zemí celého světa podle rychlosti zhoršování veřejných financí. Dvojnásobný schodek znamená horší rating. Horší rating znamená dražší financování státu. Dražší financování státu znamená o krok bližší bankrot státu.
Půjčka pro MMF obnáší vygenerování nového evropského dluhu. Tedy pokus o vyléčení dluhu dluhem. Už jste někdy viděli, že by to fungovalo? Že by se podařilo vyhnout se exekutorovi tím, že si dlužník vezme nový a ještě větší dluh? Já ne – ale už jsem viděla, že se novou půjčkou zásah exekutora přiblížil.

Kdo vlastně o euro ještě stojí?
A konečně půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká veřejnost nestojí. O které české podniky nestojí. Eura, o které nestojí vlastně ani německá veřejnost. Mimochodem – víte, že nadpoloviční většina Němců si dokonce myslí, že by Němcům bylo lépe bez EU? Pozor – bez EU, tedy ani nemluvě o eurozóně a euru. Jak to asi může dopadnout v příštích německých volbách? Pořád snad budeme na beton sázet na to, že euro v Německu přežije, když jej Němci nechtějí?
Tedy pardon, páni politici, ale ať to beru, z jaké chci strany, nějak nemohu najít ani špetku logiky v tom, abychom se půjčky Evropě účastnili.

Markéta Šichtářová je ředitelkou společnosti Next Finance

zdroj: Reformy CZ

-----------------------------------------------------------------------------------

23.3.1009

Ron Paul: Bankrot je ekonomickým stimulem

Člen amerického kongresu ve svém "Texas Straight Talk"

Rozptýlení na Capitol Hill tento týden se týkalo prémií, které nedávno dostali manažeři ze skupiny AIG. Debatovalo se o kapce v moři. Celková částka vyplacených premií činila 165 milionů dolarů. Vláda zatím do AIG vložila 170 miliard dolarů. Měli bychom trávit čas něčím užitečnějším, například zjistit, co dělá Federální rezervní systém s biliony dolarů, které vytváří a pumpuje do ekonomiky, a jakým způsobem to ovlivňuje kupní sílu dolarů v naší kapse.

Velkou chybou bylo především vyhrazení prostředků pro program TARP. Pozdě příchozí uzákonění viníků epidemii utrácení nezastaví. Celá situace je perfektní ukázkou toho, jak "neudělat nic", nechat společnosti zbankrotovat, by bylo bývalo mnohem lepší, než v nich utápět hodnotné peníze a zdroje.

Když firma dosahuje zisku, vydává signál, že získává zdroje, zvyšuje jejich hodnotu a přitom reguluje náklady. Pokud má společnost ztrátu, je to signálem, že snižuje hodnotu zdrojů nebo nechává náklady převýšit veškerou hodnotu, kterou vytvořila. Ztrátová společnost je tak nástrojem ničení bohatství. Bankroty jsou čistým pozitivem pro ekonomiku, protože produktivnější konkurenti jsou odměněni příležitostí velmi výhodně zakoupit zbývající aktiva a posílit svou činnost. V ekonomice, která umožní tento typ změn, budou pracovní místa ztracená při bankrotu rychle nahrazena novými poté, co efektivně řízené firmy získají přístup k více aktivům a budou expandovat.

Bankrot byl tím stimulem, který jsme potřebovali v případě AIG. Více bankrotů by vyčistilo chybné investice a opět umožnilo ekonomický růst.

Firma AIG tím, jak ztrácela peníze a pohybovala se na hraně bankrotu, hlásila, že není efektivní. Co jsme udělali? Donutili jsme daňové poplatníky, aby na sebe vzali ztráty a teď máme být překvapeni, že se to nevyřešilo. Pokud by AIG zbankrotovala, tyto prémie by nikdy nemohly být vyplaceny. Daňoví poplatníci by byli minulý rok odráni o 170 miliard méně. Pokud by zbankrotovali, svět by neskončil, jen bychom měli o jeden nástroj pro ničení bohatství méně.

Měli jsme se poučit z Japonska. 90. leta 20. století se často nazývají "Japonskou ztracenou dekádou" kvůli mátožným bankám udržovaným naživu japonskou vládou. Veškerá produktivita byla protlačena těmito nástroji pro ničení bohatství, což vyústilo v dlouhodobou stagnaci. Měli bychom a můžeme se tomuto výsledku vyhnout, pokud přijdeme k rozumu.

Recese by měla být dobou posilování a přeskupování ekonomiky. Dokud ale bude vláda trvat na udržování statutu quo a podepírat instituce, které selhaly, bude to jen znamenat, že si pro sebe kopeme hlubší jámu.

23.3. 2009, Ron Paul, Texas Straight Tolk

----------------------------------------------------------------------------------------

26.2.2009

Minimální mzda v západních státech je skrytý nacionalismus

Dánský reportér nedávno položil investoru Jimu Rogersovi jednoduchou otázku: je vůbec možné v dnešní krizi nedělat nic, nechat miliony lidí ztratit zaměstnání a zbankrotovat? Jim Rogers odpověděl: Samozřejmě je to možné. Pokud je nenecháme zkrachovat, čeká nás ještě více bankrotů a desítky milionu lidí bez zaměstnání.

Při popisování ekonomických jevů je potřeba nejen kritizovat situaci, která se zdá špatná, ale především je potřeba ukázat, že navrhovaná opatření situaci zlepší. Takto se dnes bohužel při komentování ekonomických témat neargumentuje.

Zaměstnanec nikdy nedostane plat, který je vyšší, než jeho mezní produktivita; zaměstnanec zůstane na dlažbě, jestliže se jeho zaměstnáním sníží firmě zisk. Stát může vymýšlet jakékoliv zákony, vynucovat minimální mzdu, prohlašovat to za "zaměstnanecká práva" - ale zvýšení zaměstnancova platu nad mezní produktivitu se mu může podařit pouze krátkodobě. Tato snaha je ekvivalentní opatření, aby při stavění domu byl zaměstnán člověk, který dům boří. Přestože se i navzdory sabotáži často podaří dům postavit, je logické, že všichni zůčastnění budou dělat vše pro to, aby se takového člověka zbavili.

Rovnovážná tržní cena je takový bod, při které již nikdo z poptávajících není schopen či ochoten najít nabízejícího a přesvědčit ho, že pro něj má lepší obchod. Jestliže se na trhu pohybuje tržní cena mimo rovnovážnou hladinu, pak zřejmě existují prodávající a kupující, kteří vzájemnou dohodou svoji situaci zlepší ("vydělají na tom"). Je li taková dohoda zakázána, často je výsledkem černý trh se všemi negativy; lidé totiž rádi vydělávají zákon nezákon. Rovnovážná mzda má tendenci se blížit k mezní produktivitě; pokud je nižší, mají v odvětví podnikatelé zisk, je výnosné do tohoto odvětví více investovat. To postupně vede k vyšší výrobě, snižování zisků firem a zvyšování mezd.

Zahraniční zaměstnanci mají typicky nižší produktivitu práce (už jen z důvodu, že se hůře domluví), přesto jsou pro zaměstnavatele často zajímavější; jsou ochotni pracovat za nižší mzdy. Zaměstnavatel je tak se stejnými zdroji schopen vyrobit více; efekt na místní zaměstnance je identický, jako když se zavádí stroje. Ostatně jak se liší "zahraniční zaměstnanci berou lidem práci" od "stroje berou lidem práci"?

Zavede-li vláda minimální mzdu, vyřadí tím lidi s nejnižší mezní produktivitou z trhu. To povede k růstu mezní produktivity zbylých zaměstnanců a následně i k růstu jejich platů na zákonný limit. Protože zahraniční zaměstnanci mají typicky nižší produktivitu než domácí, dopadne na ně toto opatření výrazně více. Minimální mzda je skryté nacionalistické opatření; je to stejné, jako kdyby vláda zavedla jako povinné jídlo vepřové maso a tvářila se, že se nejedná o skrytý nacionalismus namířený proti muslimům. A to je změna jídelníčku výrazně jednodušší než zvýšení vlastní produktivity.

Jistý velitel při válce ve Vietnamu prohlásil: museli jsme to město zničit, abychom ho zachránili. Vlády provádí nacionalistickou politiku, aby zabránily nacionalismu. Lidé kritizující "vykořisťování" navrhují opatření, která povedou k tomu, že mnozí dělníci dostanou ještě nižší mzdy ve svých zemích, a ekonomický systém "ochranářské" země bude stabilizován tím, že se sníží množství výrobních faktorů.

Racionalitu lze definovat jako volbu prostředků, které vedou k dosažení cílů, které chce člověk dosáhnout. Dnes je však v módě projevovat dobré úmysly. Není důležité, zda určitá opatření skutečně lidem pomohou; důležité je, že je zavádíme s úmyslem pomoci. Heslo dneška zní: sice nevíme co udělat, ale pokud neuděláme nic, určitě to bude horší.

Ondřej Palkovský, 26. únor 2009

---------------------------------------------------------------------------------------

6.12.2008

Peníze jako dluh - dobrý nápad plný hloupých mýtů

Film

Peníze jako dluh

si získal na internetu velkou popularitu. Popisuje totiž skutečný problém. Bohužel, jak už to u takto populárních filmů bývá, z velké části naprosto chybně.

Počátek bankovnictví

Na začátku film popisuje počátek bankovnictví na částečných rezervách, jako kdyby byl opsán z moderní učebnice ekonomie; vždycky mi připadalo poněkud vulgární. Bankovky vznikaly jako potvrzení o uložení zlata u zlatníka v trezoru, protože nosit zlato bylo "méně pohodlné" než nosit bankovky. Jedna unce zlata - 31.1g - má dnes cenu okolo 15.000,- korun, nabízí se otázka: co vlastně bylo nepohodlné na nošení peněz, které mají takovou hustotu cena/kg? Jediné dva důvody, které mě napadají, jsou snaha o odstranění "ošoupávání" mincí v peněžence a snížené transakční náklady na zjišťování ryzosti zlata. Vzhledem k tomu, že ve filmu se předpokládá, že ražba byla dostatečnou ochranou proti padělání, je "pohodlnost" uschování peněz v bance výměnou za bankovky poněkud pochybná. Alternativní vysvětlení říká, že si vkladatelé byli vědomi, jak banka s jejich vklady nakládá (viz např. zde ).

Pokračujme dále: zlatníci dostali nápad se svěřeným zlatem obchodovat, půjčovat ho lidem za úrok. Na oplátku vypláceli vkladatelům výnos ve formě úroku a jejich zisk představoval rozdíl mezi přijatým a vyplaceným úrokem. Tento způsob podnikání byl, podle filmu, zcela v pořádku.

Zlatníci však začali podvádět a místo aby půjčovali svěřené peníze, začali půjčovat peníze, které vůbec neměli. Jednoduše natiskli potvrzení na zlato, které jim nikdo nesvěřil - a to je podle filmu podvod a je to špatně. Ilustrujme si nyní tyto dva různé způsoby bankovního podnikání na malém příkladu. V obou příkladech předokládejme, že zlatník drží 10% rezervy.

Zlatník půjčující svěřené zlato	Zlatník vytvářející peníze z ničeho
Mějme dva občany starého města, pana Dlužníka a pana Prodejce. Pan Dlužník se rozhodl, že si půjčí peníze a zakoupí nějaké zboží od pana Prodejce - na rozjezd podnikání, na dovolenou... Pan Prodejce se naopak rozhodl, že své peníze dá k dispozici bance, aby mu z nich plynul úrok.
Pan Prodejce uložil na účet do banky 10 uncí zlata.
Pan Dlužník zašel do banky. Banka mu poskytla úvěr 9 uncí zlata (drží 1 unci zlata jako rezervy). Pan Dlužník si vybral 9 uncí zlata a zaplatil jimi panu Prodejci. Pan Prodejce uložil 9 uncí zlata na účet v bance. Pan Dlužník požádal o další úvěr, 8.1 unce zlata. Toto zlato z banky vybral, zaplatil panu Prodejci. Pan Prodejce uložil peníze do banky ... a celé to opakujeme.	Pan Dlužník zašel do banky a požádal o vytvoření úvěru 90 uncí zlata. Banka "vytvořila peníze z ničeho" a tyto peníze mu připasala na účet. Pan Dlužník zakoupil od pana Prodejce zboží za 90 uncí zlata, platil převodem z účtu.
Výsledná bilance
Dlužník: Zboží za 90 uncí zlata, dluží 90 uncí zlata Prodejce: Má připasáno na účtě 100 uncí zlata Banka: V trezoru: 10 uncí zlata, klienti mají na účtě 100 uncí zlata, klienti dluží bance 90 uncí zlata.	Dlužník: Zboží za 90 uncí zlata, dluží 90 uncí zlata Prodejce: Má připsáno na účtě 100 uncí zlata Banka: V trezoru: 10 uncí zlata, klientům dluží 100 uncí zlata, klienti dluží bance 90 uncí zlata.

Z výsledné bilance je naprosto zřejmé, že v prvním případě se jedná o zcela korektní a legální podnikání, zatímco v druhém případě jde o naprosto zjevný podvod. Vyhlašuji tímto soutěž "najdi rozdíl".

Peněžní systém dnes

Bankovnictví na částečných rezervách není nutně svázáno s centrální bankou. Např. v USA byla centrální banka zrušena ve 30. letech 19. století a dnešní Fed byl založen až na začátku století dvacátého, jak se ostatně ve filmu na konci uvádí. Je trochu nejasné, proč film takovým způsobem pranýřuje bankéře a doporučuje státní regulaci peněz, přesto období soukromého bankovnictví v USA považuje za pozitivní a období řízení peněžní zásoby v podstatě státní organizací za negativní.

K filmu bych zde přidal jeden důležitý historický detail - nekryté peníze sice vznikly tak, že vláda nařídila, že musí být přijímány k platbě dluhu - ale především nařídila "fikci", že je lidé musí přijímat ve stejném poměru, jako tehdy přijímali zlato a stříbro. Pojem "fiat currency"(nekrytá měna) pochází z latiny, a znamená "ať se stane" - třeba zlatem.

Tady bohužel film míchá mnoho různých věcí dohromady, které pak nedávají moc smysl. Pod pojmem peníze se dnes rozumí hotovost a pak různé formy účtů v bankách (a sem tam i něco dalšího). Zatímco dříve banky skutečně tiskly baknovky, dnes se tak již neděje. Film naprosto korektně ukazuje, že dříve bylo normální odmítnout přijmout bankovku, pokud příjemce měl pochybnosti o proplacení. Podoba s dnešní situací je pak taková, že máte právo si nezaložit účet v bance, které nevěříte, případně máte právo udržovat peníze v hotovosti. V tomto smyslu je tvorba peněz bankovními institucemi zcela v rukou těch, kteří mají u těchto institucí účty (v jiném smyslu pak nikoliv, jak se uvidí dále) a situace se od minulosti neliší.

Podle mého názoru film popisuje současný finanční systém zcela chybně. Pokud mě někdo opraví, rád se poučím. Ano, bankovní rezervy se skládají z hotovosti a z dluhu, nicméně z dluhu, který poskytla centrální banka, bankovní rezervy nemohou vzrůst, pokud centrální banka nevytvoří další rezervy. V příkladu, který uvádější, by to bylo následovně: Banka vytvoří 10.000 dolarů, člověk, který si vybere úvěr si vezme 10.000 dolarů. Banka mu vyplatí 1.111 na rezervách + musí někde sehnat zbylých 8889, aby její rezervy u centrální banky nebyly záporné. Pravděpodobně si je půjčí od banky, kam těch 10.000 připutuje, a tím sníží její rezervy. Výsledek: Rezervy bank jsou stále 1.111 a a pokud jsou banky regulovány množstvím minimálních rezerv, pak více než 10.000,- dolarů nemůže ani na účtech vzniknout.

Důvodem, proč vzniká tolik peněz na bankovních účtech, jsou minimální nebo dokonce neexistující požadavky na povinné rezervy a také to, že centrální banka jednoduše udržuje rezervy na takové úrovni, aby odpovídaly množství vkladů v bankách (tohle bylo za zlatého standardu nemožné, pokud lidé začali vybírat peníze z bank, tak zlato jednoduše nebylo). Pokud lidé začnou vybírat hotovost, centrální banky v podstatě vykoupí soukromé dluhy. Představíme-li si celý systém jako jednu velkou banku, pak to skutečně funguje tak, že centrální banka při žádosti o úvěr vytiskne peníze a není ničím limitována.

Učiním závěr, který možná z této části filmu vyplývá, možná ne: množství vytištěných (dluhových) peněz je neomezené, protože centrální banka může neomezeně tisknout. Bankéři fungují pouze jako "pobočka" centrální banky a mají z toho "odpovídající" zisk. Závěr této části filmu zní: všichni jsme zadluženi bankéřům. Tento závěr je však chybný - podívejte se dnes na akce centrální banky v USA. Nejsme zadluženi bankéřům; jsme zadluženi státu, centrální bance. Bankéř je pouze prostředník.

Žádné dluhy, žádné peníze - dluhy nemohou být nikdy splaceny

Peníze jsou ekonomy definovány jako "všeobecně přijímaný prostředek směny". Historicky to bylo všechno možné, zvláště pak drahé kovy. Je zcela zřejmé, že bez dluhů komoditní peníze existovat mohou (zlato nezmizí, když splatíte dluh), takže toto tvrzení se může vztahovat na současný finanční systém, nikoliv na peníze obecně. Co by se stalo, pokud by skutečně lidi splatili všechny své dluhy? Patrně by lidem zůstala v ruce nějaká hotovost, peníze by nezmizely docela. Centrální banka eviduje hotovost jako její dluh vůči držiteli hotovosti - avšak, jak bylo ve filmu korektně zmíněno - je to povinnost zaplatit...nic. Pokud by skutečně došlo k takové situaci, museli bychom se ptát, proč by někdo takové peníze chtěl, proč by měly mít nějakou hodnotu.

Film tvrdí, že vzhledem k tomu, že úroky musí být placeny penězi, tak po splacení úvěru již nezbývají peníze na zaplacení úroků a někdo musí zkrachovat. Banka vytváří peníze tím, že si kupuje majetek. Místo "chybějících" peněz klient zaplatí v naturáliích - problém je vyřešen. To není nic nenormálního; každá organizace vykazující zisk si ho v konečném důsledku vybere v naturáliích - nevyděláváme kvůli penězům, ale kvůli tomu, co si za ně koupíme.

Update: Vzhledem k tomu, že některým čtenářům se výše uvedené řešení nezdálo dostatečné, lze to samozřejmě řešit i jinak: jestliže banka vyplácí zisk, emituje tím nové peníze, proti kterým ale na druhé straně nevzniká dluh. Vzhledem k tomu, že zisk (resp. množství tímto způsobem emitovaných peněz) je přesně rovné výši splacených úroků, pak stačí, aby vlastníci banky těmito penězi zaplatili dlužníkům a dlužníci je mohou použít na splacení svých dluhů.

Řešení

Až doteď film střílel sice trochu vedle, ale alespoň správným směrem. Bohužel, teď už autoři zcela ztratili směr. Nejdříve je autorům "jasné", že účtování úroku je problém, protože peníze nemůžou přece jen tak vydělávat. Připadá někomu amorální půjčovna automobilů? Majitel půjčovny přeci pouze využívá své peníze. A stejně je to s jakýmikoliv kapitálovými investicemi - majiteli finančního kapitálu vždy připadá určitá část zisku za to, že se vzdal spotřeby, za to, že investoval - ať už přímo formou úvěru, nebo třeba dividend.

Následuje příklad, co by se stalo, kdyby vlastníci peněz půjčovali všechny peníze (včetně úroku), které získali. Prý by ekonomika skončila bez peněz. Zkusme se zamyslet: vlastníci peněz by sice vydělávali na úrocích, ale podle autorů by si za ně nechtěli nic koupit. Vzhledem k tomu, že peníze jsou dobré akorát k tomu, aby si za ně člověk něco koupil, je to poněkud iracionální chování. Ale dobře, autoři předpokládají, že pokud by lichváři začali půjčovat, jejich podíl na peněžní zásobě bude růst. Moment - jejich podíl na peněžní zásobě bude růst pouze tehdy, pokud si lidé budou víc a víc půjčovat. Na půjčku jsou totiž potřeba 2, a s růstem zadlužení začně být finančně výhodnější se naopak nezadlužit.

Teze autorů by musela znít jinak: pokud bude někdo systematicky akumulovat peníze, nakonec bude vlastnit všechny. Až na to, že taková situace by vedla k růstu ceny peněz (deflaci), to by zdvihlo cenu peněz, snížilo úrokovou míru...začaly by fungovat všechny faktory, které by efektivně takové situaci zabránily.

Investice, kapitál je odložená spotřeba. Investice, kapitál jsou potřeba pro jakoukoliv výrobu. Výnos z investice, kapitálu, je úrok nebo dividenda - liší se jenom v tom, čím se ručí v případě krachu. Pokud investice, kapitál nepřinesou žádné zisky, žádné investice ani kapitál nebudou.

Při diskuzi alternativ k současnému peněžnímu systému pak autoři filmu zavrhují zlatý standard na základě toho, že když ve starém Římě vláda zlatý standard nedodržovala, vedlo to k velkým problémům. A protože to vedlo k problémům, dáme vládě ještě více moci a zavedeme...

Státní peníze

Vrcholem filmu je návrh "peněz založených na hodnotě". Peníze se typicky vyvinuly jako něco, co lidé chtěli. Je poněkud nejasné, co mají autoři na mysli, když ukazují vládní projekty a vedle toho peníze. Vláda postaví most a vytiskne papírky. Proč by je lidé měli chtít, proč by tyto peníze vůbec měly mít nějakou hodnotu?

Film pak představuje utopii, kdy by lidé protestovali proti tomu, pokud by vláda způsobovala inflaci. Bohužel, ono to není tak jednoduché. Zvýšit daně nad určitou úroveň je nemožné, protože lidé přestanou daně platit. Zvýšit inflaci nad jakoukoliv úroveň je možné, dělo se tak v mnoha zemích světa, v 70. letech v celém civilizovaném světě, trochu extrémnější podobu má současná situace v Zimbabwe. Je-li dluh tak škodlivý, proč si myslíte, že voliči nedokázali zabránit zadlužování vlád? Nemusí být náhodou na zadlužení 2?

Závěr

Bankéři nejsou všemocní. Pokud lidé nechtějí, nejsou bankéři schopni vytvořit ani korunu. Jakmile lidé přestanou bance věřit, banka zkrachuje a bankéř přijde o vše. Tak to fungovalo do té doby, než vláda začala bankéře protežovat.

Americká ústava vznikla v období velkého rozvoje individuální svobody. Přečtete-li si tento text, zjistíte, že jeho hlavním cílem je omezit federální vládu; je v ní explicitně uvedeno, co vláda smí dělat a vše ostatní je jí zapovězeno. Američané se báli, aby vláda neměla takovou moc, že by se proti ní lidé nemohli postavit. Ve filmu se uvádí: "Kdokoliv ovládá objem peněz v naší zemi, je absolutním pánem nad veškerým průmyslem a obchodem". Film prosazuje, aby se tato absolutní moc dostala do rukou několika málo lidí, aby vláda USA měla absolutní moc nad svými občany. Takový systém by se od toho současného lišil méně, než si jsou autoři ochotni připustit.

Současný peněžní systém je nestabilní a neférový. Je skvělé, že na tento problém konečně někdo upozorňuje, bohužel to tentokrát nevyšlo. Máte-li zájem o přesnější pohled, přečtěte si Peníze v rukou státu od M. Rothbarda a další knihy z tradice rakouské ekonomické školy. Chybná kritika - byť něčeho, co si kritiku zaslouží - bohužel dobré věci nepomůže.

Ondřej Palkovský, 6.12.2008

New World Order